Trocha historie - vznik Národního muzea v Praze je spojen především s dary, které lidé předávali muzeu z vlastních soukromých sbírek. U zrodu Národního muzea stál hrabě Kašpar Maria Sternberg. Byl to světově uznávaný paleontolog. Významný byl duben roku 1818, kdy došlo k podepsání o založení muzea, které bylo o dva roky později plně schváleno tamní rakouskou vládou. Veškeré muzejní sbírky přešly do vlastnictví nově vzniklé Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách, která sbírky vlastnila až do roku 1934. To exponáty kompletně přešly do vlastnictví Země České. Do státního vlastnictví byly sbírky převedeny až v roce 1949.
Nově opravena hlavní budova byla po letech rekonstrukce slavnostně otevřena 28.10.2018
Do konce roku 2018 je zdarma otevřena pro návštěvníky - takže po vystání fronty se dostanete dovnitř a vidíte tuto nádheru. - já jsem si to odstál (45min.) v pondělí 10.12.2018 - ale stálo to zato.
Pro Ty kteří se tam zatím nedostanou nabízím tuto fotoprocházku

Jestli lze Slovinsku něco závidět, tak jsou to především jejich hory a řeky v nich pramenící. Řeky jsou průzračně čisté a barvou připomínají ty nejkrásnější bazény. Zatímco v bazénu barvu vody dohání barva bazénu a čistotu chemie, ve Slovinsku to dělají bílé vápencové hory, skály a kameny. My se však pomalu chystáme opustit Julské Alpy a přesouvat blíže k domovu. Naším cílem je Maribor a jeho Pohorje. Cestou se ale ještě zastavíme u Tolminské soutěsky, chcete-li Tolminska korita.

Tolminské soutěsky v nadmořské výšce 180 m n. m. jsou nejnižším místem Triglavského národního parku. Soutěsky vytvořily společně řeky Tolminka a Zadlaščica, které se spojují a tečou dále jen jako Tolminka. Soutok řek ve skalních soutěskách je ve Slovinsku ojedinělým jevem. Fascinující je také jasně modro-zelená barva obou řek protékajících vápencovými soutěskami.
Soutěsky Tolminky jsou asi 200 m dlouhé a široké v rozmezí od pěti do deseti metrů. Soutěskami prochází okružní turistická stezka. Díky ní je poznáte ze dna i pohledem shora. Mimo soutoku obou říček vás zavede k Ďáblovu mostu. Ten byl postaven roku 1907 jako spojnice z obce Zadlaz do vesnice Čadrg, celých 60 metrů nad řekou. Předtím obce spojovaly jen dřevěné lávky na dně soutěsek. Z mostu je na soutěsky s tyrkysovou vodou nádherný pohled. Přímo pod mostem vyvěrá také v Alpách zcela raritní 22°C termální pramen (řeka Tolminka má 5 až 9 °C). Pěkným přírodním úkazem je také tzv. „hlava medvěda“ – obří trojúhelníkový balvan zaklíněný mezi stěny soutěsky Zadlaščica. Zajímavostí je také jeskyně Zadlaška, přezdívaná Dantova jeskyně, protože se tu údajně Dante Alighieri inspiroval k sepsání Božské komedie. Přístupná je ale pouze na předchozí objednání, protože se jedná o docela náročný sestup a návštěvníci musí mít kromě průvodce také dobré vybavení.

Pak již pokračujeme směr Maribor. V plánu je dneska přespat na úžasném divokem parkovišti Bajgot v pohoří Pohorje - jedno z mála míst kde je ve Slovinsku tolerováno divoké kempování. Když sem v pozdní večer přijíždíme, tak je tu opravdu krásně, ale vzhledem k tomu, že se nachází ve výžce nad 1000 m.n.m., tak je tu taky poměrně chladno. Teploměr se posunuje hodně pod nulu a vzhledem k tomu že tu teče chladná řeka, tak nám dochází že tady by jsme ráno dost trpěli. Zbaběle se dáváme na ústup a vydáváme se potupně hledat kemp do údolí pod horama. Když jeden kemp vůbec nenajdeme (asi zrušený), a další je zavřený, ubytováváme se nakonec již za tmy a v pozdních hodinách v kempu Kekec na kraji Mariboru přímo u lanovky do Pohorje. Jde o moc hezký, rodinný, klidný kemp, kde najdete vše potřebné. Toalety a sprchy čisté a udržované, příjemný majitel. Výborná místa pro stany, my zabíráme jedno z mála míst s pevným grilem a grilujeme večeři. A opět. I když jsme to původně brali jako nouzovku ba jednu noc, nakonec jsme zde zůstali tři noci. Kemp Kekec se stal výborným výchozím místem a base campem pro naše výpravy po okolí Mariboru a Pohorje.

Městečko Bovec je dnes stále proslulejším turistickým letoviskem a lyžařským střediskem Julských Alp. Za první světové války byl Bovec v těžkých bojích na řece Soči téměř uplně zničen. Dnes je ale již opět moderním turistickým centrem s četnými možnostmi ubytování. V jeho okolí bylo počátkem devadesátých let vybudováno mnoho možností pro příznivce lyžování a paraglidingu. V jeho centru nalezneme mnoho outdoorových a sportovních agentur nabízejících nevyčerpatelné množství adrenalinových aktivit pro všechny. My jsme si udělali krásný okružní výlet kolem tohoto městečka, přes Malou Vas a Kukč, podél řeky Korytnice a přes městečko Kal-Koritnica a odtud Bovšskou kotlinou podél řeky Soče. Po celou cestu se nám skýtaly úžasné výhledy na městečko Bovec, okolní horské velikány, pozorovali stáda pasoucích se ovcí a koz a vychutnali si tyrkisové řeky Soča a Korytnica s jejich vysutými mosty. Večer jsme si pak v Bovci nakoupili od chlapíka s úžasným pojízdným stánkem prodávajícího čerstvé sladkovodní i mořské ryby a čerstvé mořské plody. K večeři tak byla čerstvá mořská ryba pečená na ohni, se salátkem a výbornou opečenou focacciou. No a přes noc přišel první letošní mrazík.

Malá, deštivá procházka z Pokratic údolím Pokratického potoka na Skalici a přes Bílé stráně zpět do Pokratic.

PANELÁKOFOBOVÉ,NEKOUKAT-NIC JINÉHO NEČEKEJTE

Už je to hotovo a ač nerada, tak odjíždím domů ve skutečně dobré společnosti - vezou mne Peter + Uršula luxusně až do domečku. Za to se mohu revanšovat pouze průvodcováním večerním městem a hradem Špilberk, což se jim naštěstí moc líbilo, hlavně Peterovi.