Země

Obrovský CO kryt pre zamestnancov uhoľnej elektrárne.Tu som bol v roku 2019 spoločne s Marcelom

Pavlínino údolí

Severně od Zlína před obcí Fryšták se na Fryštáckém potoce nachází vodní nádrž Fryšták (nebo také Dolnoveská přehrada). Byla vybudována v letech 1933 až 1938. Slouží jako záložní zdroj pitné vody, ochrana proti povodním a je využívána rybáři. Má délku hraze necelých 200 m, s výškou asi 15 m, objem nádrže přes 2 miliony m³ a její plocha je přes 50 ha. Oficiáně nevede kolem přehrady žádná turistická stezka. Jen kousek kolem jejího západního úpatí vede modrá turistická značka z Fryštáku do Zlína. Jinak je vstup k přehradě zakázán. Nicméně kolem přehrady vede několik lesních silniček, cest a pěšinek, které místní hojně využívají k procházkám. Na hráz je vstup samozřejmě také zakázán, ale hráz je uzavřena vraty jen z jedné strany od silnice, které lze pohodlně překonat. Takže je možno absolvovat celý okruh kolem přehrady. Výlet je to opravdu moc pěkný a romantický.

Malenisko je významné poutní místo ve Vizovických vršíh u Zlína. Leží na úbočí hřebene Brda asi 1 km jihovýchodně od Provodova a 7 km západně od Luhačovic. Poutní kostel je zasvěcen Panně Marie Sněžné. Nicméně záhy zde začala být uctívána mistní Panna Maria Provodovská. Vedle kostela je zřízen novodobý oltář pro bohoslužby pod širým nebem. Na úpatí dalšího stoupání je kaplička z roku 1865 a pod ní studánka se „svatou vodou” (vlastní zázračný pramen je údajně pod oltářem kostela). Hlavní pouť se zde koná vždy v neděli okolo svátku P. Marie Snezne (5. 8.), Dušičková a současně konec poutní sezóny pak obvykle v přeřposlední nebo posledí neděli v říjnu. Od kapličky vede strmá Křížová cesta na vrchol hřebene. Křížova cesta končí další kaplí. Křížová cesta je v pořadí již třetí zdejší křížovou cestou. V dnešní podobě, s kamennými reliéfy, pochází z let 1917 az 1918. Byla vybudována jako vzpomínka na padlé vojíny a poutníky v 1. světové válce. Každé zastavení nese proto věnování okolních obcí na památku jejich padlým farníkům. Kromě toho je na prvním zastavení arcibiskupský erb a na posledním erb rodu Serenyiu. Celá křížová cesta je velice pěkná a zajímavá. Jednotlivé vyobrazení musely dát opravdu mnoho práce.

Odtud jsme se vydali ke zřícenině hradu Starý Světlov. Původní hrad Světlov, zvaný Starý Světlov nebo Engelsberk, stával u vsi Podhradí blízko Luhačovic. Existoval již před r. 1360 a držel jej Albert ze Šternberka. V r. 1393 přijala Eliška ze Šternberka za spolumajitele svého manžela Voka z Kravař. Starý Světlov zůstal v rozvalinách, jak se o tom zmiňují prameny v r. 1527. Dnes jsou po něm jen nepatrné zbytky - val, příkop a část zdiva.

Celý výlet jsme pojali jako okruh. Auto jsme zanechali na parkovišti u hřbitova na Malenisku, prozkoumali Malenisko a odtud se vydali asi na 1,5 kilometrovou procházku po zelené turistické značce ke hradu. Po prohlídce hradu jsme se vydali po neznačené vyhlídkové trase po hřebeni, a tak jsme se dostali až ke kapličce na konci křížové cesty. Odtud jsme již pokračovali po žluté zpět na Malenisko. Křížovou cestu jsme tak absolvovali směrem dolů. Jde o moc hezkou a zajímavou procházku.

Soukromá turistika

Jde o jedno z několika málo veřejnosti přístupných rašelinišť v Čechách. Nachází se v blízkosti kempu Soumarský Most po levé straně Teplé Vltavy zhruba 5 km západně od města Volary. Od roku 2012 jím vede naučná stezka, otevřená dne 24. května u příležitosti Evropského dne parků. Stezka je jeden a půl kilometru dlouhá a oficiálně přístupná pouze od června do října z důvodu ochrany silně ohroženého tetřívka obecného. Prochází místy, kde se do roku 2000 průmyslově těžila rašelina, proto byl pro snazší a bezpečné používání vybudován chodník. Součástí stezky je také dřevěná vyhlídková věž, vybudovaná v období od září do listopadu 2011. Celkem měří 9,2 m a vyhlídková plošina, ke které vede 31 schodů, se nachází ve výšce 6,2 m. Návštěva rašeliniště je pro milovníka přírody opravdu krásný zážitek. Můžete zde vidět a zažít jak vypadá nedaleký Vltavský nebo také Mrtvý luh, kam je vstup přísně zakázán. Bývá tu hlavně na podzim hodně mokro a blátivo, takže pořádné, vysoké, nepromokavé boty s sebou. Jinak neprojdete. :-)

V těsné blízkosti rašeliniště se nachází řada bunkrů lehkého opevnění. V jednom z nich najdete i muzeum tohoto opevnění ŘOP. V rekonstruovaném bunkru si můžete prohlédnout dobové zbraně, uniformy i nářadí a pokud je otevřeno dostanete vynikající výklad k bunkru i volarskému systému. Pro děti je zde připravena malá vědomostní soutěž, střelba ze vzduchovky, a další atrakce.

Tohle místo rozhodně stojí za návštěvu.

ALB 1414
Cestou do Signagi, kde jsme měli zajištěno jídlo a nocleh u rodiny Zandrashvili jsme se zastavili u Zuzky. Zuzka byla z vesničky blízko Rožnova pod Radhoštěm a provdala se sem za čečenského manžela. Přijala islám a byla učitelkou v místní škole. Při jejím vyprávění nám přišlo nepochopitelné, v jakých podmínkách zde lidé žijí, i v jakých podmínkách její rodina tráví třeba dosti silnou zimu. Chatrný domek měl dvě místnosti – něco jako obývák a ložnici. Kuchyně byla na verandě bez oken, otvory byly zakryty pouze plachtou, která stejně netěsnila, voda na rumpál.
Popsala soužití dvou druhů čečenců – mírumilovných a radikálních ( i v očích místních zlých). Na první pohled se muži lišili délkou vousů a pokrývkou hlavy u těch radikálních. Jejich ženy byly celé zahalené a i malé holčičky byly celé omotané. Potud to bylo jen vyprávění, ale čekalo nás ještě setkání s tou druhou partou, kde nám tuhla krev v žilách. Zastavili jsme na dočerpání pohonných hmot, a vtom tam přijelo auto – audina – , a v ní seděli borci v čepičkách. Chvilku se motali kolem auta, a potom zamířili k nám. Mysleli jsme, že bude s námi konec. Tvářili se nekompromisně, asi to auto někde ukradli a neuměli natankovat. Viděli cizince, kteří by to měli umět, tak nás vyzvali. A cizinci to neuměli. To ovládání bylo asi na otisk palce, vše zhaslo a nice nefungovalo. Nevěděl si rady ani pumpař, byl z toho celý zděšený, někam volal, tak my jsme se omluvili a mazali pryč. Když jsme byli z dohledu (i dostřelu), tak nám spadl kámen ze srdce, a bylo nám jedno, že nevíme, jako to dopadlo.

V Signagi bylo ubytování na velice slušné úrovni. Večer jsme se šli projít nočním městem a málem jsme se nevrátili – v jednom nočním podniku probíhala svatba, kde se zpívalo a tancovalo, vtáhli nás mezi sebe a dalo nám to velkou práci jim vysvětlit, že za chvíli odjíždíme a nemůžeme se několik dnů zdržet. Byla to výmluva a možná se jich to odmítnutí i dotklo, ale jinak to nešlo. Byli milí a slíbili jsme si, že se zase někdy zastavíme … kéž by to byla pravda

ALB 1413
Kolem "Pamukale" k vodopádu Gveleti u Kazbegi - to bylo zadání. Roman měl potřebu se trochu pochlubit. Žil v Gruzii 7 roků a za tu dobu měl kromě neskutečného počtu přátel a známých také nějaké pracovní aktivity. Jednou z nich byla turististickými značkami po vzoru KČT označená cesta k vodopádu Gveleti. Byla to krásná procházka v horách se stoupákem k vodopádu, na které k našemu překvapení nás potkalo prase. Obyčejné prase. Možná se šlo k vodopádu napít :-)
Cestou jsme se zastavili u zajímavého přírodního úkazu, kterých tu není mnoho. Byla to vyvřelina nějakých minerálů a připomínalo to *Pamukale* v Turecku. Úkaz to byl bezesporu vzácný, ale byl poničený průnikem stavěné silnice. Projektant to namaloval bez ohledu na průzkum na místě, vedoucí stavby to říznul podle projektu, a než se dostavil dozor a dával pokuty, už bylo pozdě. Šlendrián bez ohledu na krajinu a její budoucnost. Bylo to smutné zastavení.

Soukromá turistika