Makro

Rusec lesní (Ectobius sylvestris) - Mrtvolka hmyzu, který mě po bližším ohledání překvapil, je rusec, jenž se řadí mezi šváby, do řádu Blattodea (není to brouk). Zaujal mě především trojúhelníkovou hlavou s výrazně dlouhými, nitkovitými tykadly a průhledným lemem štítu a křídel, která mají velice zajímavou kresbu - žilnatinu. Měl jsem to štěstí spatřit tohoto "venkovního" švába ve volné přírodě a jde o velmi zdatného a čilého běžce, kterého není jednoduché odlovit.

Rusec lesní žije mezi vegetací a v listovém opadu ve světlých lesích (s oblibou v borech a v borůvčí) a na jejich okrajích, na lesostepích, vřesovištích a ve skalních městech. Upřednostňuje zachovalejší biotopy. Dospělci se vyskytují od dubna do října. Aktivní je zejména v noci, kdy často vylézá na vegetaci a kmeny stromů. V budovách se nevyskytuje.

Pohlavní dimorfizmus je u rusce lesního na první pohled zřejmý: Samec má dobře vyvinutá protáhlá přední křídla (makropterní - s dobře vyvinutými křídly schopnými letu) kryjící celé tělo protáhle elipsovitého tvaru. Samička je mnohem zavalitější a křídla má výrazně zkrácená (zhruba půle těla), která ji neumožňují létat.

Jablonec nad Nisou, zahrada
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda

Pilořitka (Siricidae sp.) - Ve složeném dříví v dřevníku či na zápraží chalupy, mnohdy naleznete celou řadu zajímavých živočichů. Ježky, rozličné brouky nebo třeba dřevokazný hmyz, který se v takovém pěkně vyschlém dříví vyvíjí i několik dlouhých let. Mezi podobné vytrvalce můžeme zařadit blanokřídlý (Hymenoptera) hmyz z čeledi Siricidae - pilořitkovití. Dospělá pilořitka, jejíž výskyt je vázán především na jehličnaté lesy, nápadně dlouhým kladélkem navrtává částečně či zcela odumřelé dřevo, do kterého klade obyčejně čtyři vajíčka. V letních měsících můžete pilořitky pozorovat například na složené kulatině v lese. Často kolem vytěženého dříví poletuje taktéž lumek veliký (Rhyssa persuasoria), který pomocí svých dokonale vyvinutých smyslových orgánů (na tykadlech) pátrá po larvách pilořitek a jiného dřevokazného hmyzu - mé fotografie lumka si můžete prohlédnout zde: https://jaroslavburda.rajce.idnes.cz/Corvuv_prirodovedny_kabinet_144_-_Lumek_veliky/

Bělavé larvy pilořitek - tzv. housnice, které se z vajíček vylíhnou, vyhlodávají ve dřevě dlouhé chodbičky (které za sebou ucpávají drtí), později se uloží k zimnímu spánku. Teprve po dvou až třech letech se larva zakuklí, těsně pod kůrou. Později, již plně vyvinutý a dospělý hmyz, se prokousává ven, často až ze zpracovaného dřeva. Vylíhlý dospělec se provrtává ven a zanechává kulatý výletový otvor o průměru 5 až 7 mm. Vývoj jako u většiny xylofágních druhů (tj. živících se dřevem) osciluje v rozmezí 1 až 6 let, nejčastěji 3 roky.

Blíže neurčená pilořitka na fotografiích (snad Sirex noctilio - pilořitka smrková) se pravděpodobně nedokázala prokousat dřevní hmotou skrz smrkové poleno. Larva se patrně neprokousala dostatečně blízko povrchu a zakuklila se příliš daleko od kůry. Zcela vyvinutá pilořitka s nádherně kovově tmavě modrozelenou barvou, oranžovými tykadly a nohami tak zůstala uvězněna ve dřevě, kde dokonale zaschla a mumifikovala se tak pro budoucí objevitele. Zajímavý tvor.

Zajímavosti: Samičky svým dlouhým kladélkem vzbuzují u člověka obavy z bodnutí. Dospělci pilořitek, často označovaní jako bylinné vosy, jsou však zcela bezbranní, neútočí a pro ostatní živočichy i člověka jsou neškodní.

Lidé se mě často ptají, jak může hmyz naklást vajíčka do tvrdé dřevní hmoty, kdy kladélkem musí "propíchnout" kůru a dřevo pod ní. Kladélko funguje na principu svidříkového mechanismu, které převádí přímočarý pohyb na pohyb rotační (viz například svidříkový šroubovák pro rychlé vytahování či šroubování šroubů. Inu, příroda.

Jablonec nad Nisou, ve smrkovém polínku

Mapovací čtverec: 5257

Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda

Album 363

do přírody zatím chodit můžeme a tak jsem jednoho mrazivého dne vyrazil do lužických hor...

Tesařík obecný (Stictoleptura rubra) - Nádherně rezavě červená samice už zdálky svítila na tmavě zelených listech pelyňku černobýlu u rybářských sádek. Na aromatickém pelyňku, jehož listy jsou ze spodní strany šedě stříbřité, bych čekal spíše kozlíčka Phytoecia nigricornis, pro něhož je tato bylina živnou rostlinou, v jejichž stoncích a oddencích se vyvíjí. Ovšem krásně vybarvenou samicí tesaříka obecného jsem nepohrdnul a udělal několik snímků, včetně detailu zadečku s typicky uťatými krovkami do oblouku.

Tesařík obecný je náš poměrně hojný brouk z čeledi tesaříkovitých (Cerambycidae). Původně byl řazen do poměrně rozsáhlého rodu Leptura, poté byl přeřazován různými autory do různých rodů (viz níže), v současné době je ustálen v rodu Stictoleptura. Tesařík obecný má řadu synonym, podle toho, kdo brouka popsal a kam jej ve své době zařadil. Prvenství si však připsal, jako v mnoha jiných případech, švédský přírodovědec a entomolog Carl Linné. V roce 1758 brouka popsal a pojmenoval Leptura rubra.

V knize profesora Josefa Kliky - Brouci (1873) se řadí tesařík obecný do rodu Leptura - Úzkořitník a je popisován jako Leptura rubrotestacea: "Úzkřitník cihločervený - 7-8"; černý, šedě chlupatý; samečkové mají holeně a krovky světle žlutohnědé, samičky mají holeně, štít a krovky červené; štít po stranách zaokrouhlený, s předními rohy tupými; krovky vráskovitě tečkované, na konci uťaté a vykrojené; v jehličnatých lesích všude obecný."

Profesor František Dlouhý se v roce 1898 vrací k původnímu Linného latinskému názvu Leptura rubra, ale tesaříka obecného popisuje pod dalším českým názvem úzkořitník červený.

Kliment - Čeští brouci (1899) - se drží názvu Leptura rubra - Úzkořitník červený a nedoplňuje žádné nové poznatky. Až JUDr. Heyrovsky a profesor Sláma se obsáhle věnují tesaříkům ve svém díle Tesaříkovití - Coleoptera, Cerambycidae (Kabourek, 1992) a Teasaříkovití Cerambycidae České a Slovenské republiky (Sláma, 1998). V novější publikaci je brouk řazen do rodu Corymbia a nese název Corymbia rubra - Tesařík obecný. Sláma píše: "Od nížin až vysoko do hor snad všude, kde se vyskytují jehličnaté porosty. Patří k nejhojnějším tesaříkům. Není příliš variabilním druhem, určitá vzácná variabilita je u červenočerného zbarvení štítu samiček. Vývoj v mrtvém silnějším dřevě jehličnatých dřevin, které má dostatečnou vlhkost. Zejména častý v pařezech a kořenových nábězích i podzemních částech, ale i ve dřevě ležícím na zemi, v dolních částech starších souší, zlomech, plotových kůlech apod. V jednom dřevě se často vyvíjí více generací, až dojde k úplnému rozpadu dřeva. Doba vývoje dva roky, pravděpodobně podle teplot a vlhkosti dřeva někdy delší. Určité škody působí tento druh žírem larev v dolních částech jehličnatých neimpregnovaných dřev zapuštěných do země (např. dřevěných staveb, plotových kůlů). Jinak jako škůdce bezvýznamný."

V novější literatuře se dočteme o tesaříkovi obecném například v knize Brouci České a Slovenské republiky, kde Karel Hůrka uvádí: "Nejhojnější tesařík našich jehličnatých lesů, vyskytující se od června do září. Samci mají krovky jednobarevně hnědožluté, samice červené, velikost kolísá mezi 10-19 mm."

Dospělé brouky můžete spatřit a na památku vyfotografovat v období června až srpna, kdy za slunečných dnů rádi hodují například na různých bodlácích, pcháčích apod. Tesaříci se rádi zdržují na starých pařezech, složeném dříví a samozřejmě jehličnatých stromech (borovice, smrk, modřín, jedle). Na přelomu července/srpna 2019 jsem zaznamenal tesaříky obecné v takovém množství, že jsem je cestou na Bramberk nestačil počítat. Moc hezký brouk.

Jablonec nad Nisou, na pelyňku černobýlu, rybářské sádky
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda

Slunéčko východní (Harmonia axyridis) - Na snímcích si můžete prohlédnout dravou larvu invazivního slunéčka východního. Slunéčko východní pochází z Asie a pro své nadprůměrné schopnosti likvidovat mšice a jiné škůdce a díky vysoké plodnosti (2000 vajíček za život) se stalo oblíbeným přirozeným nepřítelem škůdců vysazovaným na polích, sadech a sklenících v mnoha zemích. Larvy jsou velice zdatnými pomocníky v likvidaci savého hmyzu (ještě efektivnější než dospělí brouci). Od vylíhnutí po zakuklení spořádají až neuvěřitelných 3000 mšic!

Původní domovinou Harmonie je východní Asie, od pohoří Altaj (jižní Sibiř, Čína) směrem na východ přes Koreu až po Japonsko, ale díky své vysoké schopnosti likvidovat škůdce, se začala vypouštět na polích v mnoha zemích na celém světě. Byla vysazována v 80. letech 20. století na polích severní Ameriky, odkud se rozšířila téměř po celých Spojených státech a do jižní Kanady. Počátkem 21. století byla vysazována v Evropě, zpočátku v zemích Beneluxu a v Německu, dnes ji najdeme téměř všude. V roce 2004 se s lodní dopravou dostala do Velké Británie a během tří let jí skoro celou obsadila. V České republice se poprvé objevila v roce 2006. Možná i díky mírné zimě dobře přezimovala a na jaře se začala rychle množit. Nyní jsou hlášena již ve všech krajích České republiky.

S dospělci, kteří žijí 30-90 dní (v závislosti na teplotě) se setkáme již brzy z jara, ale jsou také popsáni jedinci, kteří se dožívaly i úctyhodného věku 3 let. V Asii má pouze dvě generace, mimo původní areál dokonce více než pět generací za rok. Slunéčko východní vytlačuje původní druhy slunéček, hlavně díky tomu, že je žravější a rychleji se množí. Mimo to se rozmnožuje brzy od jara až do podzimu, zatímco naše druhy slunéček dávno zimují. Živí se dokonce i vajíčky motýlů a ráda spořádá i vajíčka zlatooček a jiných slunéček. Pokud není dostatek potravy, poškozují ovoce, na kterém sají šťávu. Dospělci přezimují pod kůrou stromů, ale v častěji v budovách, zimují ve skupinách desítek jedinců.

Zbarvení je velmi proměnlivé. Nejčastěji je světle červená s devatenácti černými tečkami. Tečky se mohou vzájemně dotýkat, pokud se daný jedinec vylíhl při nízké teplotě, anebo mizet, pokud se vylíhl v teplotě vysoké. Pak mohou být krovky až čistě červenooranžové. Nikdy se ale nevytvoří forma nápadně podobná našemu slunéčku sedmitečnému. Asi desetina jedinců harmonie je pak černá, se dvěma nebo čtyřmi červenými skvrnami.

V březnu 2007 se v Bruselu sešla skupina asi 30 entomologů z deseti evropských zemí a založila organizaci pro výzkum invazního slunéčka, která spadá pod IOBC (Mezinárodní organizaci pro biologickou ochranu).

Jablonec nad Nisou, zahrada
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda

Neatus picipes - Brouk z celosvětově rozšířené čeledi potemníkovitých (Tenebrionidae), zahrnující více než 18 000 druhů. V ČR a SR jich bylo zjištěno něco přes stovku v 5 podčeledích. Neatus picipes (aktuálně nemá české jméno), patří mezi vzácnější brouky. Už v roce 1899 o Tenebrio picipes (synonymum - Potemník černonohý) Josef Kliment píše "V trouchu starých stromů. Dosti vzácný.". V roce 2005 figuroval v Červeném seznamu ohrožených druhů České republiky v kategorii NT, tedy: téměř ohrožený - druh, který prozatím neřadíme mezi druhy kriticky ohrožené, ohrožené nebo zranitelné, ale je blízko této klasifikaci, nebo bude pravděpodobně do jedné z těchto kategorií zařazen již v blízké budoucnosti. Ve stejném seznamu, který sestavil v roce 2017 Radek Hejda, Jan Farkač a Karel Chobot, se nachází ve stejné kategorii.

V zoologickém klíči Brouci čeledi potemníkovití střední Evropy (V. Novák, 2014) se můžeme dočíst o pohlavním dimorfizmu rodu Neatus: "Přední holeně samce jsou na vnější straně jemně prohnuté, samice má přední holeně rovné." - což mě vede k závěru, že na snímcích je samec. Potemník Neatus picipes je na první pohled velmi podobný potemníkovi moučnému (Tenebrio molitor), proto děkuji entomologovi panu Trnkovi za pomoc s determinací.

Profesor Josef Kliment o Neatus picipes píše: "Potemník černonohý (Tenebrio picipes) - 12-14 mm. Temně smolohnědý, málo lesklý, vespod a na nohou obyčejně světlejší. Štít o polovinu délky širší, do předu i na zad stejnoměrně zúžený, z každé strany na zádi lehce chobotnatý, s pravoúhlými rohy a plošinou velmi jemně, ze stran hruběji tečkovanou. Krovky dvakrát delší šířky, jemně tečkovaně proužkované, s mezirýžími plochými, jemně tečkovanými."

V novější literatuře se dočteme o potemníkovi například v Brouci České a Slovenské republiky, kde Karel Hůrka uvádí: "Lesklý, tmavě hnědý, 12-16 mm velký, protáhlý druh, s příčným štítem a dozadu se rozšiřujícími krovkami. Holeně předních nohou má jen velmi mírně zakřivené. Brouk i larva se vyskytují v trouchu a pod kůrou starých dubů a jiných listnatých stromů, včetně ovocných," dále o čeledi potemníkovitých píše: "Druhy této čeledi jsou často teplo a suchomilné, aktivní za soumraku a v noci. Kromě stepních a pouštních biotopů obývají i trouchnivějící dřevo, stromové houby, žijí pod odumřelou kůrou jehličnatých i listnatých stromů, pod slámou, v hnízdech ptáků a savců i synantropně jako škůdci potravin."

Zajímavou informaci o vztahu potemníka a vhodného biotopu, ve kterém se vyvíjí, jsem našel v publikaci Mrtvé dřevo plné života: Jak v zahradě vytvořit přírodní prostředí, kde se píše: "Pojmem "pralesní relikt" lze označit takové druhy xylofágních brouků, které mají zvláště vysoké požadavky na kvalitu mrtvého dřeva v různých stupních rozkladu. jako xylobionty pak označujeme druhy brouků, kteří žijí výhradně ve dřevě. Náleží k nim kupříkladu tesařík obrovský (Cerambyx cerdo) či potemní (Neatus picipes) z čeledi Tenebrionidae. Mimořádně cenné je pro tyto brouky dřevo prohřáté sluncem, silné kmeny a doupné stromy. Významné také je, aby zde bylo zastoupeno dřevo ve všech fázích rozkladu, od mírně proschlých, ještě živých stromů až po zcela zpráchnivělé zbytky kmenů. Taková stanoviště často přetrvávají stovky let a bývají pozůstatkem vypásaných lesů. Výskyt reliktních pralesních brouků je jedním z měřítek kvality životního prostředí."

Jablonec nad Nisou, zahrada
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda

U nás doma na zahradě...

20. březen 2020 u nás doma na zahradě...

letos začalo obvyklé fotografické koniklecování o chvíli dřív a tak se i já připojím k této tradici a ukáži pár obrázků ze sobotní návštěvy Vápenice u Slatinek...

hlaváček jarní a koniklec luční český patří k silně ohroženým druhům naší květeny. oba druhy začínají kvést zhruba ve stejnou dobu a jsou důležitou potravou pro včely a čmeláky. za hlaváčkem jsem si zajel na oblík v českém středohoří a kvetoucí koniklec jsem našel v ralské pahorkatině. mezi květy jsem potkal několik hbitých majek...