Makro

Fotografie makro - detaily
#macro

větrná slunečná neděle

Pestřenka smrtihlávka (Myathropa florea) - Do mé sbírky pestřenek, velice chytrých dvoukřídlých živočichů, kteří jsou mistři mimetizace čili umění napodobit jiné druhy (především pak blanokřídlé), přibyla nezaměnitelná pestřenka smrtihlávka.

O ní se dočteme, že patří mezi největší druhy u nás žijících pestřenek (12 až 16 mm). Létá hojně od jara až do podzimu na loukách, mezích, na okrajích lesů a pasekách, i v zahradách. Sedá na rozkvetlé okolíky rozmanitých mrkvovitých rostlin, je hojná v úborech složnokvětých apod.
Tato větší pestřenka se vyznačuje především tmavě zbarvenou hrudí, která je ochlupena šedavými chloupky. U mnohých jedinců jsou chloupky uspořádány v podivný obrazec, který (jak dokládá mnohá literatura) při troše fantazie připomíná "lebku" na hrudi lišaje smrtihlava (odtud libozvučné přízvisko smrtihlávka). Dalším výrazným znakem je jasně svítivě žlutý až oranžově žlutý zadeček.

Ať už nám obrazec na hrudi lebku připomíná nebo ne (já ji tam prostě nevidím :-) ), jedná se o další nádherný exemplář v mé fotosbírce. Za tropického letního dne sedala na rozličné listy a pozorovala mě při fotografování křísů - sítinovek pěnišníkových. A nebyla sama! Zvědavě po nás pokukovala ještě velmi užitečná moucha kuklice, pravděpodobně kuklice červenonohá (Tachina fera) z čeledi kuklicovitých (Tachinidae). Tato moucha je velmi užitečným tvorem. Její larvy požírají housenky škodících žírem na keřích a stromech (např. bekyně velkohlavá). Kuklice, kterých je obrovské množství druhů, potřebují ke svému rozmnožování housenky. Svá vajíčka kladou v obrovském počtu na listy, kalkuluje při tom se žravostí housenek, které drobná vajíčka zkonzumují i s listy. Larva, která se v housence vyvíjí, se za pár dnů vylíhne a housenku tím zahubí zevnitř. Takto efektivně kuklice snižují počty nebezpečných housenek a brání tak jejich přemnožení. Některé druhy kuklic jsou tak výkonné, že jsou záměrně nasazovány do problémových oblastí, kde hrozí ohrožení lesů a polí. A člověk by řekl: "Neužitečná obyčejná moucha," že?

O fascinujícím pestrém světě pestřenek a na mé snímky těchto rozmanitých a barevně variabilních druhů, se můžete podívat zde: https://jaroslavburda.rajce.idnes.cz/Corvuv_prirodovedny_kabinet_189_-_Pestry_svet_pestrenek/

Jablonec nad Nisou, zahrada u lesa
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér (foceno z ruky)

Foto 2020 Jaroslav Burda

Sítinovka pěnišníková (Graphocephala fennahi) - Po dlouhé době se konečně dostávám k focení. Uplynuvší měsíce jsem se bezezbytku věnoval stěhování z rušného města na samotu do krásných českých hor, a přesto, že řeším problémy s kolenem (a je pro mě velmi obtížné fotit), už jsem nevydržel bez hmyzíků ani o den déle.

Dnes se podíváme na exoticky vybarveného kříse z čeledi křískovití (Cicadellidae) - polokřídlou sítinovku pěnišníkovou. Tento drobný hmyz o velikosti cca 8-11 mm byl na našem území objeven teprve před několika málo lety v některých částech Prahy (zdroje uvádějí rok 2004). Odtud se celkem úspěšně rozšířil do dalších krajů ČR, což svědčí o schopnosti aktivně se šířit na lokalitách s příznivými podmínkami pro výskyt a přežívání sítinovek. Původem je však doma v Severní Americe, odkud se v první polovině 20. století rozšířila do Velké Británie a odtud i na naše území a do většiny zemí Evropy. Podobá se dobře známé sítinovce zelené (Cicadella viridis), o které píše již např. Vladimír Javorek v Kapesním atlasu ploštic a křísů (1978). Avšak sítinovka pěnišníková je mnohem exotičtěji vybarvená, jak si z fotografií můžeme povšimnout.

Jméno sítinovky pěnišníkové je odvozeno od pěnišníků nebo-li rododendronů, oblíbených keřů, které se pěstují pro svou estetickou hodnotu a nenáročnost v mnoha českých zahradách a parcích. Pro sítinovky slouží pěnišník jako prostředí vhodné pro vývoj a taktéž jako zdroj potravy. Samice sítinovky kladou na podzim vajíčka do květních pupenů. Na jaře se vylíhnuvší larvy poškozují nejen pupeny, ale i listy; dospělý křís pomocí bodavě savého ústrojí (rostrum) nasává potravu z rostlinného pletiva (sání listů menším počtem jedinců na vzrostlých keřích nezpůsobuje výrazné vizuální poškození). Dospělce a starší nymfální stádia můžeme studovat počátkem léta (mají rády přímé sluneční světlo a teplo), dospělé jedince můžeme pozorovat na keřích až do pozdního podzimu.

Vyjma úhledně pestrobarevného zbarvení, velkých fazetových očí a štíhlého těla se střechovitě složenými křídly, stojí za povšimnutí například i (především) zadní pár nohou, na jejichž holeních si můžeme povšimnout bohatého otrnění. Trnů je určitý počet a jsou pro jednotlivé skupiny charakteristické - často tvoří tzv. hřebínky (fulgoroidea). Není nezajímavé, že např. z jednoho takového trnu na konci zadních holení se vyvinula pohyblivá ostruha (kalkar). Všechny tyto speciální "úpravy" noh pomáhají k dokonalejšímu pohybu křísů na rostlinstvu a k bezchybným odrazům při skákání.

Velmi zajímavá je i funkce bodavě savého ústrojí, pomocí kterého křísi extrahují potravu. Bodec, tvořený dvěma trubičkami, vniká do rostlinného pletiva (pod specifickým úhlem), kdy tenčí trubičkou ze slinných žláz do místa vpichu vstřikuje slinu, která obsahuje četné fermenty a umožňuje osmózu (vzlínání), a tím nasávání šťáv i z buněk, které nebyly vpichem porušeny. Zmíněný sekret je pro rostlinné tkáně značně jedovatý (vyvolává fytotoxémie). Druhou prostornější trubičkou je pumpována nasávaná potrava do jícnu a odtud dál postupuje do žaludku a dlouhého vinutého střeva. Velmi zajímavé je, že speciálně u křísů se vyvinula tzv. filtrační komora, což je vlastně vychlípenina jícnu. Komorou prochází počáteční i konečná část střeva. Konečnou částí střeva se odčerpává z potravy přebytečná voda, takže zažitina zhoustne a přední část střeva z ní dostává živiny již v koncentrovanější formě. To usnadňuje vstřebávání do těla. A podobných velice zvláštních úprav mají křísi řadu… Věděli jste například, že v bazální části zadečku se u samečků vyvinul složitý zvukotvorný orgán kombinovaný s tympanálním sluchovým ústrojím (smyslový orgán sloužící k zachycení zvuku)? Nebo například, že křísi umí speciálním "tvořítkem" produkovat dlouhá, velmi pružná vosková vlákna s velmi složitou mikroskulpturou :-)

Nehybnou, sedící sítinovku lze snadno přehlédnout. Není-li vyrušena vnějším podnětem, neprozradí se pohybem a převládající zelenavé zbarvení jejího těla ji dobře chrání před objevením. Plně vyvinuté sítinovky lze často nalézt na lícní straně listů a to v těsné blízkosti hlavní žilky. Obvykle sedí s tělem orientovaným shodně s podélnou osou listu a jsou-li vyrušeny, reagují zpravidla hbitým přelezením na jejich spodní stranu, případně odskočí a popolétnou na vedlejší list nebo jinou sousedící rostlinu. Fotografování sítinovek se tak proměňuje v úsměvnou hru na schovávanou. Ptáte-li se zda-li sítinovky pěnišníkové vašim ozdobným keřům mohou škodit, pak je nutno zdůraznit, že největším problémem je přenos parazitických hub (Seifertia azaleae) a jiných patogenních organizmů, které způsobují např. zasychání a hnědnutí květů rododendronů. Silnější infekce se projevují výraznou redukcí počtu květů. Podle četných literárních údajů dochází k infikování pletiv pupenů touto houbou zpravidla v místech poškozených mechanicky samičkami sítinovek při kladení vajíček.

Ale jsou krásné! A jsou tu s námi (dle fosilních nálezů) již od konce prvohor, z období permského.

Jablonec nad Nisou, zahrada, rododendrony
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér (foceno z ruky)

Foto 2020 Jaroslav Burda

...kdesi na severním Plzeňsku...

trličník (dříve hořec či hořeček) brvitý je jediným zástupcem rodu trličník na našem území. je to drobná rostlina z čeledi hořcovitých. modré až modrofialové květy mají výrazně třásnité cípy. květní trubka je poměrně dlouhá a proto květy opylují čmeláci a denní motýli. trličník brvitý je ohroženým druhem a rychle z naší přírody mizí...

Sbírka těch nejmilejších v rozmezí 2012-2020