fotil Filda a PeM

abych se mpc neopakoval,dám sem odkaz na Igorovo album,z něhož ukradnu jména,na názvu alb jsme se dohodli:):)
http://igor-74.rajce.idnes.cz/se_Slavikem_za_orchidejemi_a_masozravkami-jaro_18/

První zastávkou na západním pobřeží byl Národní park Sequoia na svazích jižní Sierra Nevady, který byl po Yellowstonu druhým založeným NP v USA (1890) s rozlohou 1 635 km2. Hlavní atrakcí zdejšího NP jsou lesy sekvojovců obrovských, včetně stromu Generál Sherman (což je vůbec nejmohutnější nejen strom světa, ale živý organismus vůbec), kterého nalezneme v Giant Forest. Tam nelezeme pět z deseti nejmohutnějších stromů na světě (objem dřeva). Parky Sequoia & Kings Canyon National Parks nám ukazují krajinu jižní Sierra Nevady před příchodem evropských osadníků.

Sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum; anglicky Giant Sequoia) je nejmohutnější druh stromu na Zemi a zároveň jediný zástupce rodu - ostatní druhy existovali na Zemi především v období křídy, druhohor. Sekvojovce byly objeveny až v roce 1841. Jeho vzácnost byla naštěstí velmi brzy důvodem ochrany, a tak byl tento druh ušetřen těžbě dřeva. Velmi zajímavá je příjemně měkká borka dosahující mocnosti až půl metru. Kůra sekvojovců má velký význam - obsahuje mnoho třísloviny (ty také dodávají příjemnou rezavě hnědou barvu), které chrání před požárem. Sekvojovec obrovský se vyskytuje jen na jihu pohoří Sierra Nevada v nadmořských výškách mezi 1500 a 2500 m. n. m. Své prvenství tento druh nedrží ani ve výšce (tu mají sekvoje vždyzelené, na které se podíváme později) ani ve věku (tu zase drží borovice osinatá resp. smrk ztepilý - viz. jedinec Old Tjikko), ale ve své mohutnosti - objem a váha dřeva, kterou jednotlivé stromy mají. Vět obrovských jedinců i tak dosahuje 2000-3000 let a jejich výška je do 100 m. Nejstarší stromy však nebývají mezi těmi nejvyššími, protože jim z neznámých důvodů často odumírají vrcholky (neschopnost čerpat vodu? zásah bleskem?). Pokud by jim špičky zůstaly, určitě by byly nejen nejmohutnější, ale také nejvyšší na světě. Díky tomu přenechali toto prvenství sekvoji vždyzelené na druhé straně Kalifornie a na jihu Oregonu. Vůbec nejmohutnějším současným jedincem je pravděpodobně Generál Sherman s váhou mokrého dřeva přesahující 2100 tun. Je téměř neuvěřitelné, že tento 2300-2700 let starý obr vyrostl ze semene velkého jako špendlíková hlavička... Před 80 lety však existovala sekvoje vždyzelená The Crannell Creek Giant, která byla o cca 15-20% mohutnější, než Generál Sherman, a byla pokácená v polovině 40. let minulého století. Ještě před tím existovala jiná sekvoje - Lindsey Creek French Tree - která byla ještě mohutnější s váhou přibližně 3300 tun a objemem cca 2550 m3 a výškou pravděpodobně 119 m. Oba tito velikáni tedy nebyli sekvojovce, jako Generál Sherman, ale sekvoje. Neplést si tyto dva druhy :-)

Lidé se v Kalifornii snaží krotit požáry hezkou řádku let jakožto všeničící živel. Opak je však pravdou. Pravidelné požáry, které se konkrétně v Národním parku Sequoia opakovaly přibližně jednou za 5-15 let, mají nezastupitelnou roli. Zamezení požárů vedlo k několika problémům: Sekvojovce se přestaly rozmnožovat. Jejich semena totiž potřebují projít ohněm, aby vyklíčila, popel který pohnojí zem a oheň navíc vyčistí zem od konkurence. Dalším velkým problémem jsou ohněm nezničené velké jedle a borovice. Požáry sekvojovcům nevadí - jejich speciální kůra je před ohněm chrání, jenže hořící dospělé jedle a borovice hoří plamenem mnohem teplejším než křoví a odumřelý rostlinný materiál na zemi. Tento horký plamen je už schopen prohořet skrze kůru sekvojovců nechávající za sebou černé jizvy.

Po obdivování sekvojovců jsme se vydali shlédnout západ na ikonickém místě v Yosemitském národním parku. Bohužel jsme se u stromů zdrželi o něco déle a na místo jsme dorazili pár minut po západu, kdy slunce mizelo i ze špiček kopců. Toto jsme si však zopakovali ještě jednou o dva týdny později.

Vůbec první noční motýl z čeledi lišajovitých (Sphingidae), kterého jsem kdy fotil a hned takový obr! Lišaje borového (Sphinx pinastri) objevila Petra na pařezu při cestě od Jizery. Neváhal jsem a udělal několik snímků. Světlo nic moc, přece jen jsem fotil v lese a bez externího blesku, ale i tak jde o majestátného motýla. Opodál se na lišejníku maskoval Šerokřídlec skvrnopásný (Elophos vittaria). Lišaj borový se svým rozpětí křídel 70 – 96 milimetrů, patří mezi jednoho z největších zástupců lišajovitých u nás. Základní barva křídel je šedá až hnědošedá, kresba spíše nevýrazná, zajišťuje však dobré zamaskování na kůře či mezi jehlicemi stromů. Lišaj borový létá od května do června, v chladnějších oblastech ještě v červenci a srpnu. Vyskytuje se především v borových lesích, ale i smrkových. Motýl je aktivní za soumraku a v noci, kdy saje nektar z květů a mízu vytékající ze stromů, přes den bývá ukryt na kmenech jehličnatých stromů.

Foto © 2018 Jaroslav Burda

Komu bych měl věnovat již stý fotoblog, než právě nosatcovitým. Několik nádherných "frňákovníků" jsem objevil na listech různé flóry při okraji lesa cestou pod Bukovec. Robustní klikoroh devětsilový (Liparus glabrirostris) je v těchto měsících hojný při okrajích cest, kde se bohužel stává obětí cykloturistů :-( Na rostlinách lemujících koryto Jizery se procházejí různí nosatcovití zajímavých velikostí i barev. Podívejte se na nádherné listohlody čili rod Phylloius v přiložené galerii. Mám z nich opravdu velikou radost!

Foto © 2018 Jaroslav Burda

Několik obrázků klasických zástupců denních a nočních motýlů, které jsem vyfotil při výpravě za brouky. Na motýly se ani zdaleka nezaměřuji. Jednak kvůli jejich extrémní neposednosti a především pak z časových důvodů. Už tak mi focení brouků zabírá prakticky veškerý volný čas. Skutečně si nedovedu představit, že bych ještě pro motýly připravoval nakvašené kašičky a jiná lákadla Ale když mě nějaký jedinec zaujme, rád jej vyfotím. Tudíž v přiložené galerii najdete například soumračníka rezavého (Ochlodes sylvanus), vždy nádherné modrásky, konkrétně modráska ušlechtilého (Polyommatus amandus) a velikou radost mi udělal ohniváček modrolemý (Lycaena hippothoe), který, ač již trochu olétaný, zaujmou svou zářivě červenou barvou. Bělásek ovocný (Aporia crataegi) patří mezi nádherné bělásky s hezky kontrastním "žilkováním" na křídlech. Taktéž jsem vyfotil několik nočních jedinců. Především velikého lišaje borového (Sphinx pinastri), kterému ale věnuji samostatné album a lišejníkovce černého (Atolmis rubricollis). Poblíž složeného dříví na vlakovém nádraží jsem dokonce objevil chráněného ohniváčka modrolesklého (Lycaena alciphron). Podhorský druh, který vystupuje až do horských poloh, žije přednostně na chladnějších biotopech – květnatých pastvinách a vlhkých a rašelinných loukách. Z tohoto vzácnějšího motýla mám však jen roztřesené záběry, protože mi dovolil přesně 3 fotky z těch nejhorších úhlů. Zkusím ho vystopovat tento víkend, snad se zadaří.

(vše určeno odborníky + díky vynikající stránce http://www.lepidoptera.cz, kterou více než vřele doporučuji)

Foto © 2018 Jaroslav Burda

Nádherně vybarveného brouka, který se jako karmínový šperk vyjímal na zeleném podkladu bukového listu, jsem objevil cestou pod Bukovec. Zobonoska topolová (Byctiscus populi) mě ihned upoutala. 4 až 5,5 mm velký brouk z čeledi Attelabidae (zobonoskovití), žije na okrajích lesů a dalších nejrůznějších biotopech s náletem topolů, často také v pískovnách nebo na pasekách jak na suchých tak mokrých stanovištích. Dospělci se zdržují na listech stromů a rostlin, kde také samečci bojují o samičky ve vzájemných soubojích - přetlačované. Během června samičky připravují z listu (vzácněji ze dvou) trubičkovitý smotek, do kterého klade pouze jedno jediné vajíčko, a smotek společně se samečkem dokončují. Smotek listu postupně usychá, o něco později padá na zem (vylíhlým larvám srolované listy slouží jako potrava). Následně dospělé larvy vylézají do půdy, kde probíhá kuklení. Snad na tohoto krásného brouka narazím při příští výpravě, abych jej zdokumentoval ještě lépe.

Foto © 2018 Jaroslav Burda

Listokaz zahradní (Phyllopertha horticola) je hojně rozšířený brouk, na kterého v těchto dnech narazíte téměř všude. Lidé si jej často pletou s chroustem, který je ale podstatně větší. Listokaz, jak už jméno napovídá, se může lokálně přemnožit a způsobit škody především na ovocných stromech. To ale neznamená, že by nebyl krásný. Listokaz zahradní se vyznačuje hnědými krovkami a lesklým zelenomodrým štítem a hlavičkou. Celé tělo je hustě pokryté dlouhými chloupky. Jedná se o nejhojnějšího zástupce podčeledi Rutelinae. Vyskytuje se na keřích, stromech, bylinách, kde si pochutnává na listech a květech.

Foto © 2018 Jaroslav Burda

na začátku bylo nečekané, ale velmi příjemné setkání se Slavíkem ve vlaku z české lípy do jestřebí. prošli jsme NPP jestřebské slatiny až do starých splavů a nakonec jsme skončili v nádražce v doksech, kde nás čekalo mnoho piv a velmi příjemné pokecání...

Je to jedna z našich nejhojnějších pestřenek (8 -12 mm).Létá od dubna do konce října a běhen sezóny vytvoří 4 - 5 pokolení.Je velice užitečná,její larvy se živí mšicemi a její význam je o to větší,že si v jejich druhovém složení larvy nevybírají.

Kobylky a sarančata fotím jen tak mimochodem, ale asi se na ně postupně zaměřím o trochu více. Je jich enormní množství, různých velikostí a barev. Modrý mauricius mezi kobylkami je růžová či růžovo-zeleno-fialová kobylka, která se občas nějakým zázrakem vyskytne i na našem území. Ale i ty naše, zelené, jsou opravdu nádherné. Stavbou těla připomínají malé mechanické stroječky a v detailu jde o opravdu zajímavé živočichy. Pár krasavců přikládám.

Foto © 2018 Jaroslav Burda

Zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata), je nádherný brouk z čeledi Scarabaeidae - vrubounovití. Vyznačuje se robustním tělem o velikosti 14 - 20 mm a nápadnou, v lomu světla proměnlivou barvou. Krovky mívá kovově zelené, zlatozelené, fialové, načervenalé nebo bronzové. Dospělci se živí pylem, nektarem a zralými plody, larvy zpráchnivělou dřevěnou drtí a odumřelými kořeny rostlin. Zlatohlávka nalezneme nejčastěji na velkých bílých květech; rád si vybírá keře ostružiníků, rododendronů, šípků, růží a dalších keřů. Nalezneme jej zpravidla v plně rozkvetlém květu, zahrabaného mezi tyčinkami, kde si pochutnává na pylu. Na fotografii je bohužel hodně pomlácený zlatohlávek, který uvízl mezi okny. I tak z něho mám radost, protože na tohoto skvostného brouka nemám štěstí.

Foto © 2018 Jaroslav Burda