Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Dokumenty

Nová navštěvovaná Právě přidaná


reklama

60 fotek, 13.12.2017, 6 055 zobrazení, 536 komentářů | architektura, dokumenty, krajina, ostatní
Album je nafoceno jako průvodce bez fotografických efektů malá hloubka ostrosti …….
30 fotek, říjen 2008 až prosinec 2017, 4 961 zobrazení, 3 komentáře | cestování, dokumenty, krajina, kultura, lidé
Z cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.

K dostání online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1?searchToken=a248af3e-6b1f-4ca2-84e6-9228ee968d32

Audio verze knihy: https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o

Starší žena, patrně jedna z náčelníkových manželek, nás zve k sobě do chýše. Důvěra nás moc těší a rádi pozvání přijímáme. Vstupujeme do kruhového prostoru. Než oči přivyknou tmě v chýši, vnímáme jen zápach, který je velmi silný. Okamžitě zjišťujeme, že Masajové žijí v chýších spolu se svým dobytkem. Očima už pomalu rozeznáváme obrysy postav. Jsou tady dvě ženy s maličkým, sotva týdenním dítětem a čtyři kozy se dvěma kůzlaty. Zvířata mají vyhrazenou pravou část chýše a od lidí je odděluje malá dřevěná ohrádka. Zápach je celkem nesnesitelný, ale byla by urážka teď z chýše odejít, a proto se ze všech sil snažíme vydržet.
Oči už přivykly šeru. Začínáme rozeznávat jednoduchou výzdobu, místa na spaní a ostatní zařízení chýše. Žije se tady velmi skromně. Za námi vstupuje dovnitř také mladá dívka, která
mluví anglicky. Teprve nyní se ptáme na její jméno. Jmenuje se Wougunte. Má úspěšně za sebou základní školu a nyní studuje ve městě Arusha střední školu. Odtud pramení její dobrá znalost cizího jazyka. Wougunte nám představuje malé miminko. Narodilo se před pěti dny. Je to holčička. Dali jí jméno Utu, po matce, která bohužel zemřela při porodu. Wougunte se tváří jako by to bylo běžné, bez větších emocí. Nám se z toho ale sevřelo srdce.

Tady u Masajů přichází děti na svět doma v chýších. Co zvládne porodní bába, to je řešitelné, ostatní je záležitost bohů. Masajové vnímají smrt jako přirozenou součást života. Ostatně lidé nežijí příliš dlouho. Průměrná délka života je tady 56 let. Toho se ale většina lidí nedožije. Když se zamýšlím nad délkou života, zjišťuji tady v Africe, že je to pojem velmi diskutabilní. Například my na své cestě prožijeme za týden mnohem víc než doma za měsíc. Nebojím se říci, že za měsíc cesty se
posuneme daleko dál než za šedivý rok strávený pracovním životem v Čechách. Někdy je prostě jeden nabitý rok více než dvacet jednotvárných let splývajících v jedno mlhavé neurčito. Kolik času v Evropě
věnujeme práci, která nás nebaví a neděláme ji rádi? Osm hodin denně? Nebo více? Kolik času unaveně pročekáme na dopravní prostředky, v zácpách, ve frontách. Kolik času setrvačně pročekáme na povýšení, na dovolenou, na zvednutí mzdy, na lepší časy?
Trpíme nespavostí a zíráme do nočního stropu. Bereme léky na tlak a na nervy, abychom čekali na nové auto nebo na dobu, kdy konečně splatíme hypotéky. Je to lépe prožitých osmdesát let než masajských padesát?

Wougunte se odmlčela. Přichází náčelník. Je oblečen stejně jako ostatní muži. Není ani největší, ani nejsilnější, ani nejstarší. Je to sympatický usměvavý chlapík.
Náčelník nám radostně tiskne ruce na znamení přátelství a zve nás k ohni, kde se připravuje jídlo. Dva
mladé chlapce zatím někam posílá. K našemu velkému překvapení za pár vteřin chlapci táhnou krávu
a jeden z nich v ruce svírá velkou dýku. Vypadá to, že kráva kvůli naší návštěvě dnes předčasně ukončí svou pozemskou pouť. To jsme nechtěli.

Chlapci pokládají zvíře na bok. Jeden z nich přikládá dýku ke krční tepně a slabě řízne. Z místa okamžitě vytéká krev, ale ne v takovém proudu, jaký bych čekal. Druhý chlapec zatím přiložil pod tepnu nádobu a vytékající krev chytá. Za pár desítek sekund vše končí. Chlapec s dýkou tlačí na naříznuté místo a čeká, dokud se krev nezastaví. Mezi tím už je nádoba s čerstvou krví před námi a náčelník usměvavě kyne, abychom se napili. Byla by velká urážka odmítnout tento projev úcty a důvěry. Na druhou stranu je velmi nebezpečné pít v Africe krev. Co teď? Kdyby na mě nehledělo dvacet párů masajských očí, asi bych si troufl odmítnout, ale takto? V hlavě se mi mísí myšlenky na všemožné nemoci s myšlenkami na nebetyčnou urážku Masajů, kterou si rozhodně nepřeji. Ostré slunce mi pálí za krk. Potím se.
„Tak už se napij,“ říká najednou Míša. Nerozhodné váhy se přiklonily na stranu přijetí masajské nabídky. Beru mísu opatrně do ruky a naklápím si k obličeji nepříjemně vonící krev. Téměř jsem se nenapil. Jen jsem si teatrálně namočil rty, aby to vypadalo, a významně jsem pomlaskal a pokýval hlavou. Náčelník spokojeně ukázal na Míšu. Ta udělala podobné gesto jako já a poslala mísu s krví dál. Muži ji postupně vyprázdnili. Poslední doušek patřil náčelníkovi.

Wougunte nám překládá náčelníkova slova a doplňuje, že se nám dostalo velké cti. Nikdy
prý neviděla, že by náčelník takto uctil bělocha. Vlastně prý ve vesnici nikdy ani žádný běloch nebyl.
Ptáme se náčelníka, jestli si můžeme ve vesnici postavit stan a pár dní tady pobýt. Náčelník souhlasí
a je viditelně zvědav, co dva běloši předvedou. A není sám. Celá vesnice se sbíhá, aby sledovala, jak stavíme svůj jednoduchý malý příbytek. Pozorné jsou hlavně ženy, protože stavbu chýší tady mají na starost právě ony. Když náš stan během dvou minut stojí, asi to považují za zázrak. Obcházejí ho kolem dokola a nedůvěřivě se ho dotýkají. Nabízíme všem, aby si vlezli dovnitř. Jediná Wougunte se odhodlává a zalézá si do stanu. Hned zase vylézá s neurčitým, rozpačitě vykuleným výrazem ve tváři. Další Masajové naší nabídky raději nevyužívají.

Další den pozorujeme, jak to chodí u Masajů. Brzy ráno odcházejí všichni muži kromě náčelníka s dobytkem na pastvu. Ve vesnici zůstávají jen ženy. Nedlouho po odchodu mužů se z chýší vytrácejí malí Masajové ve školních stejnokrojích. Je to velmi zvláštní pohled. Toto bychom v domorodé vesnici opravdu nečekali. Tanzanská vláda nařídila všem obyvatelům bez výjimky povinnou školní docházku. Nařízení samozřejmě dolehlo i na Masaje. Wougunte nám už včera potvrdila, že policie dodržování školní docházky někdy kontroluje. Děti odešly pěšky do nejbližší školy. Půjdou hodinu a půl a vrátí se odpoledne. Ve vesnici zůstaly pouze ženy. Ty se starají o nejmenší
děti, připravují jídlo, opravují chýše... V průběhu dne vládne pomalá, líná,
nudná atmosféra. Tak jako u všech domorodých kmenů, které jsme měli možnost navštívit.

Ve stejném rytmu proběhly tři dny. Přišel čas rozloučit se s Masaji a pokračovat v cestě. Díky nim budeme na Tanzanii nahlížet v lepším světle. Než sbalíme stan, jdeme za náčelníkem, abychom se rozloučili. Ten ale nechce o odchodu ani slyšet a volá Wougunte, aby nám překládala. Dozvídáme se, že zítra vypukne dlouho očekávaný obřad obřízek mladých chlapců a my smíme zůstat a být u toho. To je samozřejmě nabídka, se kterou nelze než souhlasit.
Celý dnešní den je ve znamení příprav. Deset mladých chlapců podstoupí bolestivý rituál. Přihlížet bude asi stovka Masajů, kteří dorazí i z okolních vesnic. Ženy pečlivě uklízejí chýše a zametají celou vesnici. Muži zatím odešli za vesnici, kde je zabíjačka. Zvali mě s sebou, ale já tyto věci nevyhledávám. Celý den pokuřujeme tabák, popíjíme bílý čaj a sledujeme rušné přípravy na zítřejší obřad emuratta. Večer je velmi klidný. Vše je hotovo a každý šel brzo spát.

Ráno nás budí nevšední ruch. Ve vesnici už jsou desítky Masajů z okolních vesnic, a to teprve vychází slunce. Ohně už hoří, maso se porcuje, vyšňořené ženy dokončují poslední přípravy a mladé dívky nazdobené těmi nejkrásnějšími masajskými šperky pokukují po mladých bojovnících. Po rychlé snídani odcházíme trochu stranou, abychom masajský rituál příliš nerušili svou přítomností. Asi hodinu po východu slunce vylézá z jedné z chýší desítka chlapců v černých oděvech s pomalovanými obličeji. Jsou mezi nimi i dva Sikóliové, které jsme potkali před návštěvou vesnice. Ve tvářích chlapců je vidět strach a stud, ale také hrdost a odhodlání. Každý pohled prozrazuje jinou emoci, které se v chlapcích rychle mísí. Jeden z Masajů, patrně kněz, pronáší rituální řeč. Dva stařešinové si zatím chystají své náčiní. Placatý kámen, jednu žiletku a hadřík. Chlapci se seřadili před stařešiny. Náčelník utišuje přihlížející a vybízí prvního chlapce jménem. Chlapec přistupuje ke stařešinům a svléká se do naha. Nervozita a stud na chvilku vítězí v jeho očích, potom se ale podívá na bojovníky, kteří ho nabádají k odvaze a v jeho tváři zaplane statečnost a odhodlání. Ženy a dívky vykukují přes ramena mužů, kteří svou hradbou zabraňují pohledu na nahého chlapce. Náčelník dává znamení. Chlapec přistupuje ke stařešinům. Pokládá penis na placatý kámen a hledí do nebe. Jeden ze stařešinů chytá jeho penis za předkožku a natahuje. V tu chvíli druhý stařešina seká žiletkou a předkožka zůstává v ruce. Chlapec sebou sotva znatelně trhnul. Stařešina mu podává hadřík a jeden z bojovníků odvádí chlapce do chýše, kde bude omyt a ošetřen. Lidé jásají.

Více v knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
25 fotek, prosinec 2017, 4 198 zobrazení, 24 komentářů | dokumenty, města
72 fotek, 27.1.2018, 2 077 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, dokumenty, města
mj smutný osud Thermálního plaveckého bazénu ve státní správě....
107 fotek, loni na jaře, 1 935 zobrazení, 5 komentářů | cestování, dokumenty, klasická-fotografie
Egypt, Marsa Alam, hotel Gorgonia
124 fotek a 10 videí, 8.1.2018, 1 935 zobrazení, 364 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, klasická-fotografie, města
část výběru fotek a klipů 2017
21 fotek, 9.12.2017, 1 400 zobrazení, 4 komentáře | dokumenty, kultura, lidé, oslavy, zábava
parádní atmosféra
267 fotek, prosinec 2017, 1 257 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, dokumenty, ostatní, práce
Základna PVOS na Jistevníku - "Klondajk" - V roce 1981 se v lesích východně od vrchu Jistevník začal ozývat hluk stavební činnosti. Na ploše více než 100 hektarů zde začala vznikat ve své době nejmodernější základna protivzdušné obrany státu (dále PVOS), určená k obraně proti všem druhům letadlových sil uvažovaného protivníka (jehož tehdy představovala Severoatlantická aliance), zejména však proti strategickým bombardérům nesoucím střely s plochou dráhou letu. Coby ceněný strategický prostředek nebyla jen běžnou součástí pohotovostního systému PVOS, čímž se odlišovala od ostatních útvarů 71. protiletadlové raketové brigády někdejší Československé lidové armády, do jejíž sestavy jinak organizačně náležela. Správný název útvaru zněl VÚ 5180 - Protiletadlová raketová skupina VEGA Dobříš, ale mezi vojáky zde sloužícími i širší veřejností se spíše vžil poetický název „Klondajk“, včetně uvedeného fonetického přepisu. Břemeno výstavby leželo na bedrech vojenských stavebních útvarů, které na budování základny pracovaly v počtu převyšujícím 1000 mužů. Přes vysoký počet pracovních sil se výstavba základny, probíhající v letech 1981 – 1985, potýkala neustále se zpožděními. Byla způsobena jak technickými potížemi (dodaná stavební dokumentace se mírně lišila od skutečně dodané technologie, popisovala starší verzi kompletu), tak i nízkou produktivitou práce, ta byla dána drsnými podmínkami, v nichž vojáci budující Klondajk žili. Na výstavbě základny se podíleli také civilní dodavatelé, neboť některé technologicky náročnější práce byly nad síly vojáků pod vedením vojenských stavbyvedoucích. Na staveništi se tak ocitly kromě klasické vojenské techniky i moderní stavební stroje, zčásti zahraniční provenience. Ukázkou práce civilních společností jsou tři obří rampy pro radiolokátory, na nichž je vyšší kvalita zpracování dobře vidět. Na podzim roku 1985 se navzdory všem protivenstvím stavba blížila ke svému konci. Silným podnětem k horečnému třísměnnému finiši stavebních prací byla skutečnost, že na nádraží v Jincích stála celé týdny na vagonech technologie, dopravená sem po železnici z tehdejšího SSSR. Zářijová kolaudace za účasti ministra národní obrany gen. Václavíka byla sice trochu předčasná, protože na ubytovacích částech základny se stále pracovalo, ale na konci září již pracovní čety opravdu vystřídali specialisté a tahače přivážející technické vybavení. Výzbroj základny se během let obměňovala, ovšem tu prvotní a zároveň zdaleka nejúčinnější tvořily tři komplety S-200 VE „Vega-E“. Každý z nich měl k dispozici odpalovací rampy pro šest řízených protiletadlových střel země-vzduch. Na rozdíl od většiny dalších prostředků PVO v Československu byla tato palebná postavení zcela stacionární. S maximálním účinným dostřelem 240 km a výškovým dostupem až 40 km se jednalo o moderní a zničující zbraň, určenou k ničení vzdušných cílů protivníka. Raketa neničila cíl primárně přímým zásahem, ale explozí v jeho blízkosti. Technicky zůstala základna PVOS na Klondajku aktivní až do roku 2001, ale již v předcházejících letech lze nalézt několik zlomových momentů, které vlastně předznamenávaly její konec. Politolog by za konec Klondajku označil nejspíš již listopadové události v roce 1989, protože všichni protivníci připadající reálně v úvahu ztratili ze dne na den status nepřítele „tábora socialismu a míru“ a záhy se stali dokonce spojenci v Severoatlantické alianci. Další provozování základen skupiny VEGA se tak náhle jevilo jako neekonomické a s ohledem na aktuální situaci ne nezbytně nutné. Tuto určitou bezradnost velmi dobře demonstrovala změna ve výzbroji, která přišla na řadu v roce 1994. Komplety dalekého dosahu S-200 byly nahrazeny sice osvědčenými, ale staršími a především méně výkonnými (střední dosah) raketami země-vzduch S-75 Volchov, které měly armády někdejšího východního bloku ve výzbroji již od počátku 60. let minulého století, a pak také o něco modernějšími komplety S-125 Něva, vyrobenými na přelomu 70. a 80. let. S-125 je systémem krátkého dosahu, tedy značně odlišný typ rakety od původní varianty výzbroje. Systémy S-200 a S-125 by se měly v podstatě doplňovat, první z nich je strategickým prostředkem, druhý pak určen pro bodovou obranu konkrétní lokality. Samotný Klondajk byl v době své slávy skutečně hájen okolními základnami S-75 a S-125, náležejícími k obrannému prstenci PVO, obepínajícímu Prahu. V organizační rovině znamenalo přezbrojení úplný zánik původního útvaru VEGA a osídlení areálu na Jistevníku dvěma útvary novými, 1. a 2. PLRS Dobříš, přičemž mírně obměněnou zkratku je třeba číst jako „protiletadlová raketová skupina“. Prvně jmenovaný útvar byl vybaven Volchovy, druhý Něvami. V roce 1997 byl útvar používající již opravdu staré Volchovy přezbrojen rovněž na systém S-125 Něva.Nasazení Něvy vzhledem k jejím citovaným vlastnostem ukazovalo na to, že cílem změny je spíše udržet existenci tohoto typu vojska za podstatně nižších finančních nákladů ve srovnání s původní výzbrojí S-200, byť i za cenu toho, že se útvar stane „jen“ jedním z článků protivzdušné obrany Prahy. Toto přezbrojení by bylo tedy možné označit za konec Klondajku z hlediska strategického. Definitivní tečku za aktivní historií Klondajku znamenal podzim roku 2001, kdy byly zbývající komplety Něva odvezeny k delaborování a armáda opustila základnu nadobro.

Areál byl rozdělen do tří úseků. Úsek „A“ je možné považovat ve stručnosti za kasárna. Obsahoval kromě obytných budov také sklady, kuchyni s jídelnou, štáb, kinosál, kotelnu a psinec. Úsek „B“, nacházející se na jihozápadním okraji areálu, byl především autoparkem logistiky (tedy nikoliv bojových vozidel) a to poměrně rozsáhlým. Nechyběla ani požární stanice. Úsek „C“, obehnaný betonovou zdí. Zahrnoval tři palebná postavení pro 17., 18. a 19. PLRO a celou řadu podpůrných budov a zařízení. Z nich daleko nejnápadnější jsou tři gigantické rampy, připomínající trochu pasoucí se veleještěry, které sloužily jako pevná postavení techniky tří radiolokačních baterií (každá z nich příslušela jednomu palebnému oddílu). Dále se zde logicky nacházel sklad raket, plnící stanice pro kapalné složky raketového paliva, klasická stanice PHM a další autopark, tentokrát určený pro bojovou techniku. V případě Klondajku pak byly do technického oddílu integrovány také servisní pracoviště pro opravu a seřizování raket a chemické laboratoře, tedy objekty, které jsou v případě jiných systémů PVO obecně často zřizovány odděleně, mimo základnu.

http://www.brdskelisty.cz/vojenstvi/zakladna-pvos-na-jistevniku-klondajk.html
100 fotek, prosinec 2017, 1 217 zobrazení, 124 komentářů | cestování, dokumenty, kultura, umělecké, země
Umění, historie, současnost Srí Lanky.
167 fotek, zima 2017/2018, 1 085 zobrazení, přidat komentář | auta, dokumenty, lidé, události, zábava
Výstava luxusních vozů 2018 - pasáž Černá růže. Letos opět Rolls-Royce & Bentley Clubu ČR spolu s LOTUS Club CZ od 1. února naplnili auty pasáž Černá růže v centru Prahy. Další kdo přispěli vozy jsou Lamborghihi Praha, Mercedes Benz CZ, Scuderia Praha, Albion cars. Oficialní zahájení proběhlo ve čtvrtek 8. února ve stylu sushi a focení nejen aut s Zuzanou Strakovou (Miss Global, Miss Bikiny, 2.vicemiss Miss Face) a Liou Kees. Letošní výstava kombinuje luxusní limuzíny a sportovní vozy. Vidět múžete Audi R8 LMS Ultra GT3, Lamborghini Aventador S, Mercedes AMG GT-R, Mercedes Benz S-klasse, Ferrari 348, Ferrari TestaRossa, Maserati Ghibli, Porsche 911 GT3 RS, Porsche 928, Lotus Esprit, Lotus Esprit Turbo SE, Lotus Elise, Lancia Thema 8.32, Alfa Romeo Spider, Aston Martin DB7, Jaguar XJ-C Coupe, Rolls Royce Silver Shadow, Rolls Royce Silver Cloud. Výstava trvá až do 31.3. 2017.
216 fotek, 5.1.2018, 1 008 zobrazení, 4 komentáře | architektura, dokumenty, koníčky, kultura, příroda
Přísně tajný spojovací uzel Varšavské smlouvy s krycím označením "Studánka". Speciálně střežený spojovací bunkr z roku 1954 spadal pod VI.správu Ministerstva vnitra - III.odbor (VI.správa MV - vojenská kontrarozvědka, která nahradila dřívější Vojenské obranné zpravodajství. Od roku 1964 působila pod krycím názvem III.správa MV). Zde umístěné radioprapory měly od roku 1964 zabezpečovat spojení pro potřeby vrchního velení československého frontu pro případ raketojaderné války. Koncem 80. let a začátkem 90.let byl objekt též stanoven jako jedno ze záložních pracovišť GŠ ČSLA.
Info: Fortifikace.
Počasí: +10°C, polojasno, později déšť, bezvětří.
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
https://www.facebook.com/groups/bunkry.v.cr/
93  6| fotomixndr
100 fotek, březen 2009 až leden 2018, 859 zobrazení, přidat komentář | dokumenty
Příroda, lidé, zvířata, zajímavosti
222 fotek, letos v lednu, 829 zobrazení, 1 komentář | architektura, dokumenty, koníčky, kultura, zábava
Toto album by rozhodně neměli vidět bunkráci protože obsahuje velice drastické záběry.
Je to o tom jak člověk dokáže zdevastovat raketovou základnu.
14.plro Bratronice je vojenská základna, která v minulosti sloužila k protiletadlové obraně hl.m. Prahy výzbroj PLRK S-125 Něva. Oplocená rozloha areálu je 115803 m2, součástí areálu je 7 podzemních bunkrů pro vojenskou techniku i pro personál, několik účelových vojenských budov, klamné objekty a odpalovací raketová stanoviště. V současné době je to prý největší oficiální paintballový areál v Evropě a takhle si tam hrají:
https://www.youtube.com/watch?v=7cixTIl5QCU&feature=youtu.be
Počasí: +10°C, polojasno, později déšť, bezvětří.
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
https://www.facebook.com/groups/bunkry.v.cr/
13 fotek, 31.12.2017, 763 zobrazení, přidat komentář | dokumenty, krajina, události
76 fotek, 30.12.2017, 704 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, dokumenty, koníčky, práce
Nacistická podzemní továrna Skodawerke - Částečně dochované podzemní části továrny Skodawerke na výrobu částí a opravu stíhače tanků Jagdzpanzer, tanky se zde ovšem nekompletovaly. Továrna byla přesunuta z Königgrätzu - Hradce Králové pod krycím jménem Siedlung Waldheim. Račice nad Trotinou byly příkladem ubytovny pro dělníky nikoli průmyslové, ale stavební. Jejich úkolem byla práce pro firmu Konstruktiva fungující v rámci Organisation Todt ( tuto skutečnost dokazovala rukávová páska na oděvech pracovníků ) na stavbě továrny koncernu AG Vormals Skodawerke na výrobu motorů pro tanky nedaleko obce Račice. Stavba započala v roce 1943. Jako dělníci byli ve velkém počtu nasazeni učitelé a od září 1944 také studenti z uzavřených středních škol. Stavbu řídili němečtí stavitelé arch. Meretlich a Poglitsch. Jako ubytovna sloužily dřevěné montované baráky, u nichž zpočátku nebylo vybudováno ani sociální zařízení a dělníci záležitosti osobní potřeby vykonávali v lese. Teprve po jeho kompletním znečištění došlo na vybudování primitivních, ,,švejkovských“ latrín. Od pracoviště byl lágr vzdálen cca 30 min jízdy vlakem, ze stanice Račice se ještě docházelo cca 1 km na staveniště. Továrna se rozšiřovala a vyráběla až do dubna 1945, kdy byla výroba ukončena a němci továrna poničena. Poté zabrala areál Sovětská armáda, poté naše. V podzemí bývalo množství chemického odpadu Čs.lidové armády z 50-tých let. V novodobě rozšířeném areálu nadzemních objektech byl donedávna na ploše 15 000 m2 umístěn Sklad speciálních chemických látek naší armády.
119 fotek a 3 videa, 26.12.2017, 670 zobrazení, přidat komentář | dokumenty, lidé, sport, zábava
23 fotek, 31.12.2017, 644 zobrazení, 1 komentář | architektura, dokumenty, koníčky, kultura, práce
Během průzkumu Mariánské skály jsme objevili zřejmě součást velkého protiatomového krytu pod námi asi nouzový východ z bunkru.
Za druhé světové války totiž nechali němečtí nacisté uvnitř hory zbudovat atomový kryt a zařízení rozhlasu, které svými hlášeními varovalo o blížících se útocích. Původní systém je i v současnosti základem vysílání veřejného rozhlasu – Studia Sever. Původně je to ale část vyraženého tunelu, který měl propojit centrum se čtvrtí Krásné Březno.
Počasí: +12°C, polojasno, bezvětří.
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
https://www.facebook.com/groups/bunkry.v.cr/