Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Alba

Seznam všech alb na Rajčeti


reklama

50 fotek, 10.4.2016, 81 zobrazení, 328 komentářů | klasická-fotografie, makro, zvířata
druhá část fotek z plzeňské zoo
38 fotek, 24.4.2016, 160 zobrazení, 252 komentářů | architektura, krajina, příroda, vesnice
pár obrázků z cesty od velkého čirnštajnu domů...
56 fotek, minulou sobotu, 172 zobrazení, 148 komentářů | krajina, kultura, města
Kolem roku 1257 obsadil Sušicko budoucí král Přemysl Otakar II. V následujících letech nechal u řeky vybudovat nové město. Roku 1273 bylo Sušicko připojeno zpět k Českému království a Sušice se stala královským městem.
53 fotek, minulou sobotu, 94 zobrazení, 255 komentářů | krajina, lidé
...krásná příroda, práce, fajn parta a na konci dobrej pocit...o tom je tohle album ?-)
63 fotek, 24.8.2015, 249 zobrazení, 534 komentářů | architektura, krajina, příroda, rodina-přátelé
Hadí vrch, bývalé Zhůří, hrad Velhartice, Sklářské údolí u Křemelné, Džín a její dva kluci, sluníčko a pohoda. Tak lze ve stručnosti popsat jedno šumavské výletování i tohle album. Fotek jsem zařadila víc než dost, ale mně se prostě nechtělo ten hezký den porcovat. (Alespoň se mi nerozklíží vzpomínky.)
Ačkoliv je někdy Šumava drsná jako rejžák na podlahu, působí na mě vždycky tak nějak dojímavě, nostalgicky. Nenechává mě chladnou, ani když mi roste rampouch u nosu a krystalizuje čaj v čutoře. Šumava to se mnou prostě umí. Bez ohledu na roční období nebo na místo, na to, jestli ji obdivuji na výletě nebo na monitoru, pokaždé na mě přátelsky mrká.
Když jsem upravila poslední fotku tohoto alba, mrkla na mě tak významně, že jsem se s ní nedokázala jen tak rozloučit. Uvelebila jsem se tedy ve svém oblíbeném křesle, vzala si do ruky knížku o zajímavostech ze staré Šumavy a Bavorského lesa a hezky si v ní početla.
Napadlo mě, že by bylo fajn některé z těch pozoruhodných informací poslat dál, tak jestli nikam nepospícháte, zvu Vás na špacír do dob minulých:

MASO ZE SKLÁŘSKÉ NABĚRAČKY

Maso z naběračky je prostý sklářský pokrm, který si taviči a skláři ze Šumavy a Bavorského lesa připravovali v litinové naběračce ve sklářské peci. Naběračka sloužila k nabírání a odstraňování zbytkového skla při výměně pánví. Řemeslníci však brzy postřehli, že se těžká naběračka výborně hodí i jako hrnec na pečení, a tak si ve sklářských nebo temperovacích pecích připravovali různé (většinou zvěřinové) pochoutky. Naběračka se musela před použitím vyčistit. Čistila se tak, že se silně zahřála v peci a pak se prudce ochladila v potoce. Zbylý rez prý dodal masu zvláštní kořeněnou chuť.

PIVO ZA ZPOVĚDNÍ LÍSTEK

Ještě asi do pol. 20. století bylo povinností každého křesťana, aby se šel před Velikonocemi vyzpovídat. Farář po zpovědi vydal každému věřícímu zpovědní lístek jako potvrzení. Říká se, že farář po Velikonocích šel od domu k domu a vydané zpovědní lístky zase vybíral. Tím měl kontrolu, kdo u zpovědi byl a svou velikonoční povinnost splnil. Krátce po Velikonocích pak panoval v hospodách čilý obchod se zpovědními lístky - hosté ze vzdálenějších míst farnosti, kam farář kvůli daleké cestě zašel jen málokdy, nabízeli lístky těm, kteří ke zpovědi jaksi nedošli, ale kteří mohli čekat farářovu kontrolní návštěvu. Běžné bylo, že se za jeden lístek platilo deseti mázy piva. Hospodský měl samozřejmě radost ze zvýšeného obratu a farář z toho, že v jeho farnosti žili spořádaní občané.

VZÁCNĚ DOCHOVANÁ ŠATLAVA

Šatlavy bývaly zpravidla součástí radnic historických měst. Většinou se umisťovaly v zadním - dvorním - traktu nebo ve sklepeních. Významnější osoby bývaly vězněny v poněkud méně drsných podmínkách, často v radničních věžích. Vězení bývalo nezřídka spojeno s místností, kde se vykonávalo útrpné právo. V blízkosti mohla být i soudní síň, jako je tomu například v Klatovech, kde z místní radnice, kde zasedal soud, bylo možné přejít rovnou do "katovny", která se nacházela v patře sousední Černé věže.
Vzácně a velmi původně se radniční vězení dochovalo v Kašperských Horách. Jedná se o celkem čtyři valeně klenuté cely v přízemí a prvním patře severozápadního rohu čelního křídla radnice, které jsou přístupné rovněž z klenutých chodeb. Cely jsou vybaveny dodnes dochovaným funkčním a na svou dobu poměrně důmyslným systémem vytápění, kdy jedno ohniště (krb), obsluhované z chodby, vytápělo do zvláštních železných kamen (výměníků) obě sousední cely.
Kronika města uvádí jako docela vzácné situace, když se cely náhle ocitly bez pykajících delikventů. V těch dnech byl na radnici vyvěšován bílý prapor na znamení toho, že "soudní vězení je prázdné". Takové vězení mohlo tenkrát za starých časů plnit ve svém důsledku i sociální podpůrné funkce, když drobným delikventům - bezdomovcům, žebrákům, tulákům...dávalo možnost "v teple a pohodlí" vězení přečkat nejhorší čas zimy.
15 fotek a 1 video, prosinec 2015 až duben 2016, 2 122 zobrazení, 408 komentářů | cestování, dokumenty, klasická-fotografie, lidé, oslavy
Chystáme se navštívit jeden z nejkrásnějších domorodých kmenů v Africe, kmen Himbů. Zatím nemáme nejmenší tušení, že naše první setkání proběhne v nálevně za velmi neformálních okolností. V Oshakati stojíme na stopu asi hodinu, když nás berou dva běloši v novější nákladní Toyotě. Do Opuwe je to nějakých 300 kilometrů rozbitou štěrkovou cestou, takže si říkáme, že bychom dnes mohli ukrojit alespoň polovinu vzdálenosti. Řidič nám podává ruku a seznamujeme se. Jmenuje se Daniel a je mu asi padesát. Spolujezdec, hubený osmdesátník, se jmenuje Luis. Daniel říká, že ještě nakoupí nějaké pití, protože dál už je jenom pustina. K našemu překvapení vychází z obchodu se dvěma lahvemi whisky a lišácky se usmívá.

Jakmile jsme se rozjeli, pochopili jsme, že chlapi nepojedou podle předpisů. Letíme buší díra nedíra, sotva se zvládáme udržet na korbě. Když sedíme přímo na ploše korby, bolestivé nárazy do kostrče se nedají vydržet. Když si sedáme na batohy, působí jako trampolína a několikrát málem vylétáme z korby. Těžko říct, co je lepší, a tak celou cestu kombinujeme obojí. Za hodinu se stahuje okénko a do buše letí prázdná láhev whisky. Nakukuji dovnitř zadním okénkem a vidím, že Luis rozdělává druhou láhev. Daniel ještě zrychluje.

„To bude solidní mejdan,“ říkám Míše, která se snaží udržet na korbě, oči vytřeštěné jako uzená ryba. Za další hodinu letí z okénka do buše druhá prázdná láhev. Necítíme zadní část těla, všechno nás bolí, jsme vytřepaní jako praporky ve vichřici. Naštěstí zanedlouho brzdíme a zastavujeme u maličké vesnice. U cesty je zamřížovaná betonová krychle pomalovaná roztomilými obrázky chlastajících černochů – místní bar. Barman je chráněn velmi silnou mříží, jako ostatně všude v subsaharské Africe. Určitě ví proč. Luisovi a Danielovi dvě láhve whisky nestačily a dostali chuť na pár piv. Zvou nás, a to se prostě nedá odmítnout. Když otevíráme čtvrtou rundu piv, přichází zdejší černošské prostitutky.

„Tak pojď bělásku, trochu si zaskotačíme,“ zkouší na mě jedna z nich a rukou mě chytá v rozkroku. Druhá mě v tutéž chvíli masíruje zadek. Trochu rozpačitě ukazuji na Míšu, která ještě rozpačitěji odhání lehké děvy pryč ode mne. To však neznamená, že by mi daly pokoj.

Luis mezitím na ex vypil pivo, hlasitě odříhl a rozvážně říká: „Jen ji zkus, není špatná…“

„Jo, ta je dobrá, to jo…“ potvrzuje Daniel. Postupně se dozvídáme, že starý Luis tady měl poměr se všemi ženami z okolí. Holky to uznale potvrzují a po další rundě Luis mizí s jednou černoškou do buše. Daniel ho následuje, ale pouze za betonovou budovu nálevny. Zato však se třemi dívkami najednou. Místo, kde žije civilizací nezasažený kmen Himbů, jsme si představovali poněkud jinak, ale Afrika je Afrikou právě pro to, jak dokáže znovu a znovu šokovat.

Po dalších třech pivech se musím sám sobě přiznat, že mám slabost jak pro blondýny, tak pro černošky. Zkrátka se to ve mně nějak spojilo. V duchu vedu rozhovor sám se sebou, zda jsou přitažlivější bělošky nebo černošky. Obě mé já nakonec dojdou k překvapivé shodě, že dívky mohou být přitažlivé při jakékoli barvě pleti, očí i vlasů. To mě uklidnilo a Míša si mě začala viditelně hlídat. Být tady sám a nebýt zadaný, asi bych po počtu piv, jež jsem už vypil, obešel bar celý. Naštěstí tady sám nejsem. Luis i Daniel se znovu objevili a jsou pořád při chuti. Barman si mne ruce, protože ti dva nesmrtelní běloši pijí, jako by to bylo naposledy.

Když už se Luis nemůže udržet na nohou, přichází z buše stará Himbka. Náš první kontakt s tímto úžasným kmenem se koná právě tady v nálevně, za poněkud volnějších okolností. Himbka přisedá rovnou k Luisovi a ten ji po chvíli objednává pivo a panáka. Himbka to okamžitě nalila do chřtánu, jako by to byla voda. Dozvídáme se, že má s Luisem dvě děti a nějaká ta vnoučata. Luis už je prý nepočítá. Je to prostě velký milovník a bojovník proti rasismu. Není snad většího a urputnějšího hlasatele rovnosti ras, než je starý běloch Luis, který své přesvědčení dokládá činy a mění tvář Afriky, i když pouze lokálně. Mezi Himby zasel bílé, původně holandské sémě. Po buši už tady běhá pěkná řádka Himblanďanů.

Luis dává pokyn, že se přesuneme k němu domů. Na nohou se už neudrží, ale řídit prý pořád ještě může. Naštěstí tady vůbec nic nejezdí a nevysoké keře terénní Toyotě nedělají větší problém. Na korbu s námi naskakuje asi šest černých prostitutek a podivný černoch, který asi ani netuší, kam jede. Všechny nás spojuje jedna skutečnost – napříč rasami jsme všichni namol. Luis vyráží na zběsilou jízdu buší. Kdo nezažil toto safari, nebyl v Africe. Porážíme několik stromků, ale stále více či méně kopírujeme prašnou cestu. Věřím, že Luis s Danielem vědí, kam jedou, ale po deseti minutách staví a ptají se černošek. Ty samozřejmě nevědí a jenom se chichotají. Myslím, že k pořádnému mejdanu bytostně patří zabloudit kdesi v odlehlé namibijské buši s partičkou černošských prostitutek.

Za pár minut letí z okénka prázdná láhev od piva a auto se dává opět do pohybu. Před světly auta uskakuje několik divokých prasat, až jedno srážíme. Luis zkušeně vystupuje z auta, chytá prase za kel a hází ho k nám na korbu. Černošky ječí a my se nestačíme divit, ale koneckonců jedno divoké prase k pořádnému mejdanu v buši asi také patří. Jedeme dál.

Za několik minut přijíždíme k malému stavení poblíž velkého kamenolomu. Je to Luisův domek. Všichni vyskakujeme a mejdan pokračuje v domě. Podivný černoch, který s námi přijel, vytahuje naneštěstí sáček marihuany.

„Brácho, neblbni,“ říkám mu, „jsme všichni namol, to nás sundá…“ Kouřit trávu na alkohol je nesmysl, ale to si uvědomí jen střízlivý člověk, takže za chvilku už koluje joint. Dva prásky a místo hlavy mám obrovský otazník. Marně přemýšlím, jak nejlépe popsat, jak mi teď je. Vlastně je mi jako na samém začátku cesty po Africe. Když jsme totiž odjeli z Jablonce, zastavili jsme se cestou na noc u kamaráda Marka. Je to vášnivý houbičkář a to, co se zdá obyčejnému člověku jedovaté, to je pro něj startovací čára experimentů. Uvařil polévku a servíroval ji se slovy: „Magická polévka na začátek magické cesty.“ Bylo tam tolik lysohlávek, že jsme pořádně vystřízlivěli až po pěti dnech na stopu ve Španělsku. Ale tu noc nám bylo neuvěřitelně špatně. Myslel jsem, že to s Míšou nepřežijeme a naše velká cesta skončí dříve, než začala.

Úplně stejně jako té noci se cítím teď. Přichází první halucinace. V ní se ke mně sklání Ponatshego s heverem a říká: „Když mě klátil ten lev, říkal jsem si, Ponatshego, musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ Musíš to vydržet, zítra to bude lepší – zní mi v uších stále dokola. „Musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ cloumá se mnou Míša a já se trochu probírám z deliria. Míša trávu nekouřila, takže je pouze namol. Snažím se rozhlédnout. Dvě černošky zvrací na zeď. Luis leží na gauči a nejeví známky života. Daniel z posledních sil souloží ve vedlejší místnosti s další slečnou. Podivný černoch civí do knihy o motýlech. V rohu na zemi kopulují dvě mouchy tse-tse. Jsou to nebezpeční přenašeči spavé nemoci, ale to mě teď rozhodně netrápí. Betonové stěny jako by na mě padaly.

Zvracím. Usínám… Zvracím. Nevím, jestli spím, ale asi ano, protože se mi zdají hororové sny. Opět zvracím a už je mi podstatně lépe. Usínám…

Po nějaké době se probouzím v objetí dvou černošek šílenou žízní. Sakra. Co se dělo? Jedna černoška je nahá, druhá k tomu nemá daleko. Já mám na sobě roztrhané tričko toho podivína, co studoval motýly. Do hajzlu, kde je Míša?

Otazník v hlavě se mi změnil v nesnesitelnou bolest. Vstávám a hledám čistou vodu. Nacházím mrtvé divoké prase s obrovským nožem zapíchnutým v hrbu. Na stole je spousta lahví, ale je to samý alkohol, a tak šílenou žízeň hasím pivem. Už je mi celkem dobře. Strhávám ze sebe cizí tričko a hledám svoje věci. Dokonce i v panice si stíhám uvědomit, že ta nahá černoška je opravdu krásná. Posledních pár hodin si nepamatuji. Zběsile procházím všechny místnosti a s úlevou nacházím Míšu spící mezi našimi batohy. Vyčerpaná moucha tse-tse odpočívá přímo na mém batohu. Doufám, že stihla naklást vajíčka a já teď budu mít ve víku líheň tvorů, kteří přenášejí jednu z nejhorších afrických nemocí. I když proti tomu, čím vším jsem se mohl nakazit v minulých hodinách, je líheň much tse-tse v mém batohu celkem příjemný cestovatelský doplněk. Bolest hlavy se prolíná s depresí z toho všeho. Můj milý Ponatshego, odlož hever a obejmi mě… Může být tak pět hodin ráno. Padám na karimatku vedle Míši, a to je konec jednoho brutálního mejdanu v namibijské buši.

Pokračování příště...

Z naší nové knihy Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
Koupit online: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
10 fotek, minulý týden, 310 zobrazení, 74 komentářů | krajina, makro, příroda
62 fotek, 21.4.2016, 53 zobrazení, 109 komentářů | dokumenty, klasická-fotografie, krajina, příroda, vesnice
PŘÍRODNÍ PAMÁTKA "VČELÍN" PŘEDSTAVUJE FRAGMENT PŮVODNÍ LESOSTEPI SE VZÁCNÝMI SPOLEČENSTVÝMI TEPLOMILNÝCH DRUHŮ ROSTLIN NA SEVEROZÁPADNÍM OKRAJI CHŘIBŮ U OBCE CVRČOVICE NA KROMĚŘÍŽSKU, VE VÝŠCE 325 M. NA VÝSLUNNÉ STRÁNI S VÝSKYTEM TEPLOMILNÉ KVĚTENY.
42 fotek, 24.4.2016, 232 zobrazení, 480 komentářů | krajina, příroda
mohutná pískovcová hora velký čirnštajn leží asi 4 km od hřenska a spoluvytváří charakteristické panorama českosaského švýcarska...
49 fotek, 19.9.2015, 41 zobrazení, 146 komentářů | dokumenty, koníčky, rodina-přátelé, země
ALB 516 - Po třicetileté válce, ve které zvítězili katolíci, neměli evangelíci lehkou pozici. Jedním ze tří kostelů ve Slezsku, které jim byly povolené postavit jako gesto dobré vůle katolíků, byl Kostel Míru sv. Trojice ve Świdnici (stavba dalších dvou kostelů byla povolená v městech Głogow a Jawor).

Stavba kostela však byla omezená několika podmínkami. Musela být postavená dál od hradeb, než byl dostřel z děla. Nesměla mít zvon, ani církevní školu. Doba výstavby nesměla překročit jeden rok. A hlavně kostel musel být postavený z netrvanlivých materiálů, aby se pro evangelíky nestal dlouhodobým svatostánkem. Jako stavební materiál bylo povolené dřevo, hlína, sláma a písek.

Základní kámen Kostela Míru sv. Trojice byl položený 23. srpna 1656. Kostel byl postavený v rekordní době. První mše se v něm sloužila již 24. června 1657. Podle projektu Albrechta von Saebische z města Wrocław kostel postavil místní tesař Andrea Kaemper. Stavbu svými dary podpořily tisíce věřících.

V roce 1708 se situace pro evangelíky zlepšila. Vedle kostela byla postavená zvonice a evangelická škola. Obě budovy se dochovaly dodnes.

V roce 2001 byl Kostel Míru sv. Trojice zapsán na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Odkaz na Miliho album pro info:

http://bele.rajce.idnes.cz/Kostel_Miru_ve_Swidnicy
42 fotek, minulou sobotu, 25 zobrazení, 61 komentářů | krajina, příroda
Konečně je tu jaro a s ním i Pampy! Sluníčko mě vylákalo do Průhonic do Dendrologické zahrady a tak jsem s mým mužem a foťákem probrouzdala tu úžasnou zahradu plnou barevných květin a něžných vůní. (PS. Už se mi stýskalo.)
51 fotek, září 2015 až duben 2016, 25 zobrazení, 76 komentářů | dokumenty, koníčky, rodina-přátelé, země
ALB 515 - 29. června 1943 zemřela ve Wałbrzychu, v jedné z vil nacházejících se v parku přiléhajícím k tamnímu zámku, tedy hluboko uvnitř nacistické Třetí říše, příbuzná britského válečného ministerského předsedy Winstona Churchilla (její bratr byl jeho nevlastním otcem), kněžna Maria Teresa Oliwia Hochberg von Pless, řečená Daisy. Bývá někdy nepřesně označována za poslední (myšleno aristokratickou) majitelku později legendami opředeného zámku Książ (tehdy Fürstenstein)

Daisy pocházela z význačné, byť poněkud zchudlé britské rodiny Cornwallis-Westových. Její rodokmen sahal minimálně ke králi Anglie Jindřichu III. (Plantagenetovi) a také francouzskému králi Filipu III. Smělému (Kapetovci), jak bylo ještě před Daisynou svatbou ze strany ženicha, jímž měl se stát příslušník jednoho z nejbohatších německých aristokratických rodů Hans Heinrich XV. Graf von Hochberg (kníže von Pless), důkladně prověřeno. Ke svatbě došlo 8. prosince 1891. Ze strany Daisy, jíž bylo v té době pouhých 16 let, jednalo se víceméně o sňatek z rozumu.

Na svatební cestě kníže Daisy slíbil několik metrů dlouhou šňůru perel. V Adenského zálivu Rudého moře najal domorodé potápěče, kteří je měli z mořského dna vylovit. Bohužel při tom došlo k neštěstí, když jeden z nich zemřel. Stalo se tak přímo před očima kněžny. Daisyn legendární náhrdelník nakonec dosahoval délky kolem 7 m a čítal na 2000 perel.

Zámek Książ je největší zámek Dolního Slezska a třetí největší v Polsku, v těsné blízkosti města Valbřichu ležícího asi 25 kilometrů od českých hranic. Patří k hlavním turistickým atrakcím kraje.

Nejdéle (v letech 1509-1941) jej vlastnil rod Hochbergů.
V roce 1941 byl celý objekt rodu Hochbergům zkonfiskován ve prospěch Třetí říše, přestavěn a v letech 1943-1945 využíván jako sídlo gestapa. Údajně si ho oblíbil nacistický pohlavár Heinrich Himmler a měl se stát sídlem samotného Adolfa Hitlera. Pod zámkem se ukrývají dlouhé podzemní chodby a dodnes se spekuluje o ukryté jantarové komnatě.

Po 2. světové válce obsadila zámek Rudá armáda a značně jej zdevastovala.

Odkaz na Miliho album pro info:

http://bele.rajce.idnes.cz/KSIAZ

http://bele.rajce.idnes.cz/Palmarium
54 fotek, letos v dubnu, 5 zobrazení, 54 komentářů | doma, dokumenty, koníčky, rodina-přátelé
ALB 517 - no vždyť to znáte - něco ze zahrádky a něco z kuchyně ... :-D
56 fotek, červen 2009 až duben 2016, 101 zobrazení, 127 komentářů | cestování, dokumenty, klasická-fotografie, rodina-přátelé, zábava
ALB - 945
K Pyrenejím cestou necestou z francouzské i španělské strany. Co víc si přát. Ani nám nevadil při cestě tam totální kolaps dálnice, ani cestou zpět vlastní technická dobrodružství způsobená vybitou baterií busu těsně před odjezdem. Neměl bych to říkat, ale řidiči nám vařili kafe :-) Zasloužili jsme si to
Mezitím POHODA

Tímto albem jsem konečně splatil dluh historickému putování, které jsme nazvali Expedice LZB Pyreneje 2009. Výprava se uskutečnila 26.6.-9.7.2009, a začínala v Trebés u kanálu du Midi. Dále následovala návštěva těchto míst francouzské a španělské strany Pyrenejí - Carcassone, Lurdy, Biarritz, Cirque de Gavarnie, Ordesa, Vall de Boi, San Sebastian, Zarautz, Bilbao, Gernika, klášter Monserat, klášter Leyre, Jaca, Pamplona, Barcelona a cesta končila ve Figueres, kde byla poslední přestávka před cestou domů. Přiznávám, že jsme se těšili.

V tomto albu je umístěno 28 odkazů na alba z jednotlivých míst. Každé je uvedeno fotkou s označením čísla a názvu, dole je potom link na jeho spuštění. Tuto přehlídku doplňuje ještě několik fotografií na rozptýlení. Hezkou zábavu :-)
26 fotek, minulou sobotu, 59 zobrazení, 54 komentářů | dokumenty
... z kukly, kterou jsem si donesla v pátek navečer domů (z Vinice), a kterou jsem dala večer na suchý ubrousek do sklenice, se do rána vylíhl motýl - martináč bukový. Podle tykadel a velikosti je to samička. Celý den sušila svá pomačkaná křidélka... Večer začala být aktivní, (patří do nočních motýlů), neskutečně rychle třepetala svými křídly - nastal čas rozloučení ... donesla jsem ji na kraj Vinice, aby mohla přivábit "svého" samečka a splnit svůj úkol: naklást vajíčka než zahyne. Martináči nemají vyvinuté trávicí ústrojí a tak dlouho nežijí...
S tímto velkým nočním motýlem jsem se potkala poprvé před 2 roky ... http://jitka-jince.rajce.idnes.cz/Martinac_bukovy