Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Práce

Nová navštěvovaná Právě přidaná


reklama

66 fotek, 2.12.2017, 14 697 zobrazení, města, práce, rodina-přátelé, zábava
Advent už je za dveřmi . Přejeme vánoční svátky a vykročení svižným krokem do roku 2018 .
Samozřejme pevné zdraví , štěstí i focení pro radost ! :-)
179 fotek, 9.9.2017, 14 312 zobrazení, ostatní, práce, rodina-přátelé, události, zábava
Já doufám , že si ho užijete stejně jako já . :-)
27 fotek, 21.11.2017, 5 507 zobrazení, města, ostatní, práce, rodina-přátelé
A JE TO ... VÁNOCE 2017 ! :-)
25 fotek, 18.11.2017, 4 878 zobrazení, města, ostatní, práce, události
Liberec už má vánoční strom . Zamíří tam ze sídliště Liberec - Broumovská , ul. Sametová a dorazí na náměstí Dr.E.Beneše před libeckou radnicí . :-)
18 fotek, 20.8.2017, 2 482 zobrazení, přidat komentář | krajina, práce, umělecké, zábava
První zkoušení, co mi tadlencta hřejivá technika dovolí.
6 fotek, 7.9.2017, 1 850 zobrazení, přidat komentář | doma, práce, rodina-přátelé, zábava
267 fotek, prosinec 2017, 1 257 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, dokumenty, ostatní, práce
Základna PVOS na Jistevníku - "Klondajk" - V roce 1981 se v lesích východně od vrchu Jistevník začal ozývat hluk stavební činnosti. Na ploše více než 100 hektarů zde začala vznikat ve své době nejmodernější základna protivzdušné obrany státu (dále PVOS), určená k obraně proti všem druhům letadlových sil uvažovaného protivníka (jehož tehdy představovala Severoatlantická aliance), zejména však proti strategickým bombardérům nesoucím střely s plochou dráhou letu. Coby ceněný strategický prostředek nebyla jen běžnou součástí pohotovostního systému PVOS, čímž se odlišovala od ostatních útvarů 71. protiletadlové raketové brigády někdejší Československé lidové armády, do jejíž sestavy jinak organizačně náležela. Správný název útvaru zněl VÚ 5180 - Protiletadlová raketová skupina VEGA Dobříš, ale mezi vojáky zde sloužícími i širší veřejností se spíše vžil poetický název „Klondajk“, včetně uvedeného fonetického přepisu. Břemeno výstavby leželo na bedrech vojenských stavebních útvarů, které na budování základny pracovaly v počtu převyšujícím 1000 mužů. Přes vysoký počet pracovních sil se výstavba základny, probíhající v letech 1981 – 1985, potýkala neustále se zpožděními. Byla způsobena jak technickými potížemi (dodaná stavební dokumentace se mírně lišila od skutečně dodané technologie, popisovala starší verzi kompletu), tak i nízkou produktivitou práce, ta byla dána drsnými podmínkami, v nichž vojáci budující Klondajk žili. Na výstavbě základny se podíleli také civilní dodavatelé, neboť některé technologicky náročnější práce byly nad síly vojáků pod vedením vojenských stavbyvedoucích. Na staveništi se tak ocitly kromě klasické vojenské techniky i moderní stavební stroje, zčásti zahraniční provenience. Ukázkou práce civilních společností jsou tři obří rampy pro radiolokátory, na nichž je vyšší kvalita zpracování dobře vidět. Na podzim roku 1985 se navzdory všem protivenstvím stavba blížila ke svému konci. Silným podnětem k horečnému třísměnnému finiši stavebních prací byla skutečnost, že na nádraží v Jincích stála celé týdny na vagonech technologie, dopravená sem po železnici z tehdejšího SSSR. Zářijová kolaudace za účasti ministra národní obrany gen. Václavíka byla sice trochu předčasná, protože na ubytovacích částech základny se stále pracovalo, ale na konci září již pracovní čety opravdu vystřídali specialisté a tahače přivážející technické vybavení. Výzbroj základny se během let obměňovala, ovšem tu prvotní a zároveň zdaleka nejúčinnější tvořily tři komplety S-200 VE „Vega-E“. Každý z nich měl k dispozici odpalovací rampy pro šest řízených protiletadlových střel země-vzduch. Na rozdíl od většiny dalších prostředků PVO v Československu byla tato palebná postavení zcela stacionární. S maximálním účinným dostřelem 240 km a výškovým dostupem až 40 km se jednalo o moderní a zničující zbraň, určenou k ničení vzdušných cílů protivníka. Raketa neničila cíl primárně přímým zásahem, ale explozí v jeho blízkosti. Technicky zůstala základna PVOS na Klondajku aktivní až do roku 2001, ale již v předcházejících letech lze nalézt několik zlomových momentů, které vlastně předznamenávaly její konec. Politolog by za konec Klondajku označil nejspíš již listopadové události v roce 1989, protože všichni protivníci připadající reálně v úvahu ztratili ze dne na den status nepřítele „tábora socialismu a míru“ a záhy se stali dokonce spojenci v Severoatlantické alianci. Další provozování základen skupiny VEGA se tak náhle jevilo jako neekonomické a s ohledem na aktuální situaci ne nezbytně nutné. Tuto určitou bezradnost velmi dobře demonstrovala změna ve výzbroji, která přišla na řadu v roce 1994. Komplety dalekého dosahu S-200 byly nahrazeny sice osvědčenými, ale staršími a především méně výkonnými (střední dosah) raketami země-vzduch S-75 Volchov, které měly armády někdejšího východního bloku ve výzbroji již od počátku 60. let minulého století, a pak také o něco modernějšími komplety S-125 Něva, vyrobenými na přelomu 70. a 80. let. S-125 je systémem krátkého dosahu, tedy značně odlišný typ rakety od původní varianty výzbroje. Systémy S-200 a S-125 by se měly v podstatě doplňovat, první z nich je strategickým prostředkem, druhý pak určen pro bodovou obranu konkrétní lokality. Samotný Klondajk byl v době své slávy skutečně hájen okolními základnami S-75 a S-125, náležejícími k obrannému prstenci PVO, obepínajícímu Prahu. V organizační rovině znamenalo přezbrojení úplný zánik původního útvaru VEGA a osídlení areálu na Jistevníku dvěma útvary novými, 1. a 2. PLRS Dobříš, přičemž mírně obměněnou zkratku je třeba číst jako „protiletadlová raketová skupina“. Prvně jmenovaný útvar byl vybaven Volchovy, druhý Něvami. V roce 1997 byl útvar používající již opravdu staré Volchovy přezbrojen rovněž na systém S-125 Něva.Nasazení Něvy vzhledem k jejím citovaným vlastnostem ukazovalo na to, že cílem změny je spíše udržet existenci tohoto typu vojska za podstatně nižších finančních nákladů ve srovnání s původní výzbrojí S-200, byť i za cenu toho, že se útvar stane „jen“ jedním z článků protivzdušné obrany Prahy. Toto přezbrojení by bylo tedy možné označit za konec Klondajku z hlediska strategického. Definitivní tečku za aktivní historií Klondajku znamenal podzim roku 2001, kdy byly zbývající komplety Něva odvezeny k delaborování a armáda opustila základnu nadobro.

Areál byl rozdělen do tří úseků. Úsek „A“ je možné považovat ve stručnosti za kasárna. Obsahoval kromě obytných budov také sklady, kuchyni s jídelnou, štáb, kinosál, kotelnu a psinec. Úsek „B“, nacházející se na jihozápadním okraji areálu, byl především autoparkem logistiky (tedy nikoliv bojových vozidel) a to poměrně rozsáhlým. Nechyběla ani požární stanice. Úsek „C“, obehnaný betonovou zdí. Zahrnoval tři palebná postavení pro 17., 18. a 19. PLRO a celou řadu podpůrných budov a zařízení. Z nich daleko nejnápadnější jsou tři gigantické rampy, připomínající trochu pasoucí se veleještěry, které sloužily jako pevná postavení techniky tří radiolokačních baterií (každá z nich příslušela jednomu palebnému oddílu). Dále se zde logicky nacházel sklad raket, plnící stanice pro kapalné složky raketového paliva, klasická stanice PHM a další autopark, tentokrát určený pro bojovou techniku. V případě Klondajku pak byly do technického oddílu integrovány také servisní pracoviště pro opravu a seřizování raket a chemické laboratoře, tedy objekty, které jsou v případě jiných systémů PVO obecně často zřizovány odděleně, mimo základnu.

http://www.brdskelisty.cz/vojenstvi/zakladna-pvos-na-jistevniku-klondajk.html
99 fotek, 5.9.2017, 1 191 zobrazení, děti, lidé, práce, rodina-přátelé, zábava
10 fotek, 28.11.2017, 1 102 zobrazení, 2 komentáře | auta, dokumenty, lidé, práce, události
Další z mnoha bouraček v Čenkově. Je to tím že nikdo nedodržuje stanovenou rychlost a všichni tudy jezdí jako hovada. Každý jede nad hranicí svých možností a pak se všichni diví : ''JAK SE TO MOHLO STÁT?'' Kdyby jel pomalu, tak se to nikdy nestalo. Vše je jen o zodpovědnosti.
Počasí: +6,3°C, zataženo, bezvětří.
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
149 fotek, prosinec 2017, 1 000 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování, lidé, ostatní, práce
Podzemní továrna Richard (přesné nacistické označení je B5-Richard) je soustava tří bývalých hlubinných vápencových lomů (označovaných jako Richard I., Richard II. a Richard III.) u Litoměřic nacházející se pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří, kterou nacisté za druhé světové války přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro zbrojní výrobu. Jedná se o prostorově rozsáhlý komplex podzemních prostor v celkové délce (která je ale odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů. Jedná se o největší podzemní továrnu z dob druhé světové války na českém území. S výstavbou továrny začali nacisté již v polovině roku 1944 a plánované ukončení její stavby bylo stanoveno na srpen 1945. Do práce bylo nasazeno 1200 civilních zaměstnanců včetně lidí tzv. totálně nasazených. Dále zde pracovalo několik tisíc vězňů (asi 4000 denně), a to jak z blízkého koncentračního tábora v Terezíně (asi 4 km jihovýchodně odtud), tak i vězňové z menšího litoměřického koncentračního tábora, pobočky Koncentračního tábora Flossenbürg. O tom, že se jednalo o velmi rozsáhlou a pro Třetí říši důležitou stavbu, svědčí i to, že stavba měla vlastní průmyslový vodovod natažený až z řeky Labe, vlastní plynovou přípojku, dále dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště na normální rozchod a řadu dalších pomocných provozů a technických zařízení v podzemí i na povrchu. Do práce byla zapojena řada stavebních a důlních strojů a mnoho jiných specializovaných mechanismů. Řízením stavby a celkovým dozorem nad všemi pracovníky byla pověřena ozbrojená nacistická organizace SS. Poslední stavební práce probíhaly ještě dne 4. května 1945. Již na podzim 1944 začaly podzemní výrobní haly sloužit svému účelu, začaly se zde vyrábět součásti spalovacích motorů pro tanky a stíhače tanků. Koncem války sem byla přesunuta i část výroby elektronek, v komplexu Richard II. měla být zahájena výroba materiálu pro další elektrotechnickou výrobu. Nacisté dále plánovali do komplexu Richard III. přesunout část výroby paliva pro nejmodernější proudové stíhačky Messerschmitt Me 262. O výrobě paliva pro rakety se dlouho spekulovalo a tato teorie nebyla nikdy plně potvrzena, nicméně elektronky měly téměř jistě sloužit především pro hromadnou výrobu naváděcích a radiolokačních systémů, které se užívají především v letectví. Dne 5. května 1945 byli vězňové místního koncentračního tábora propuštěni na svobodu (byl to prý jediný koncentrační tábor, který nebyl osvobozen, ale byl údajně dobrovolně rozpuštěn samotnými nacisty), nicméně i zde vládl velký chaos, zmatek i nervozita způsobená blížícím se koncem války. Dne 7. května 1945 se nacisté pokusili na poslední chvíli celý komplex Richard vyhodit do povětří, a to pomocí prý až 4 kilometry dlouhého elektrického vedení, které snad sahalo až někam k Terezínské křižovatce. Dodnes nebylo zcela věrohodně vysvětleno proč výbuch vůbec nenastal. Elektrické vedení snad na poslední chvíli přesekl jeden z polských dělníků. Litoměřice včetně stavby a továrny Richard byly osvobozeny Rudou armádou dne 7. května 1945. O poválečném hledání továrny Richard byla napsána dokonce celá kniha, jejíž autorkou byla tehdejší zpravodajská důstojnice Rudé armády Marie Alexandrovna Fortusová. Její líčení hledání továrny Richard není mnohými badateli považováno za zcela věrohodné. Snad nejpozoruhodnější stať v knize tvoří popis vnitřku podzemní továrny. Po válce sice o podzemní prostory projevilo zájem hned několik místních podniků a institucí, z nichž nejvýznamnější byl Památník Terezín, nicméně k sanaci prostorů a jejich dalšímu využití už nikdy pořádně nedošlo. V současné době je v Richardu II. a v několika málo chodbách Richardu I. umístěno úložiště nízko a středněaktivních odpadů (kupř. zdravotnický materiál), převážná většina ostatních štol v části Richard I. a III. nezvratně chátrá a postupně se hroutí. Z tohoto důvodu není objekt od roku 2002 pro veřejnost nijak přístupný. Od roku 2009 litoměřická radnice vede kroky k tomu, aby mohla být podzemní továrna zpřístupněna, avšak projekt brzdí nedostatek financí. Bezpečné zpřístupnění by nejen bylo velmi nákladné, ale vedlo by i ke zničení charakteru podzemního prostoru. V současné době podzemí spěje k zániku a jeho oficiálnímu zavalení.
98 fotek, 18.9.2017, 1 000 zobrazení, 3 komentáře | architektura, cestování, koníčky, práce, příroda
Štoly lomu Mořina - podzemí Malé a Velké Ameriky. Dnes již bývalé lomy (těžba v těchto lomech končila různě, od roku 1944 až do roku 1963) zná skoro každý hlavně díky filmu Limonadový Joe, ale jejich podzemí až tak znamé není. Dříve cílem dobrodružných výprav, dnes už lze navštívit pouze oficiálně. Malá Amerika je lom vzdálený asi 2 km od nynějšího závodu na zpracování vápence pro tepelné elektrárny na severu Čech. Z tohoto areálu je možný vstup do podzemí obou Amerik a dalších bývalých lomů. Nejvíce na západ je bývalý Liščí lom ( ještě asi 1 km západně od Malé Ameriky), do kterého vede hlavní štola - říká se jí hlavní sběrná štola. Tou se dopravoval vytěženy vápenec k drtičkám. Všechny lokality se těžily od zdola nahoru, tak že se vykutala hlavní štola pod ložisko. Vápenec se lámal a těžil postupně u stropu ložiska a padal do dopravníků a dál do vozíků v hlavní štole. Cestou lze nahlednout do lomu Malá Amerika a na konci do Velké Ameriky (hloubka lomu je 100m). Hlavní štoly jsou v několika patrech, přístupné je třetí patro, páté je zaplavené. Do podzemí lomu Mexiko a Velká Amerika se také musí ze závodu Mořina, ale z jiné části. Spojuje je několik pater štol a chodeb, ty hlubší jsou všechny zatopené. Cestou lze nahlédnout do lomu Mexiko - v padesátých letech jeden veliký kriminál pro politické vězně.
48 fotek, 14.10.2017, 885 zobrazení, 3 komentáře | architektura, cestování, dokumenty, kultura, práce
Část největšího a nejnesmyslnějšího soukromého bunkru v republice je již zbourána a pokračuje se v přestavbě na Park Berne. Podle mluvčího společnosti Double Square Group, investora Parku Berne, má domácím i zahraničním milionářům začít sloužit ve druhé polovině roku 2017. Mělo zde stát 32 luxusních vil a noví majitelé se sem měli koncem roku stěhovat ale jak vidíme nestojí tu zatím ani jedna vila a pochybuji že se sem někdo koncem roku nastěhuje. To by se na tom muselo dělat jiným tempem a 24 hodin denně. Jak ale vidíme, tak se tu dnes nepracuje.
http://coloraaa.rajce.idnes.cz/Ptyc
http://coloraaa.rajce.idnes.cz/Ptyc_2
http://coloraaa.rajce.idnes.cz/Ptyc_2016
http://coloraaa.rajce.idnes.cz/Ptyc_se_boura
http://coloraaa.rajce.idnes.cz/Ptyc_se_prestavuje
Počasí: +21°C, Slunečno, mírný větřík.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
https://www.facebook.com/groups/bunkry.v.cr/
42 fotek, 23.9.2017, 780 zobrazení, přidat komentář | cestování, koníčky, ostatní, práce, příroda
Podzemní nacistická továrna Divoká Šárka - Podzemí bylo budováno ke konci 2. světové války jako týlové opravárenské zabezpečení polního letiště (opravy a montáže proudových motorů) a pravděpodobně nebylo zcela dokončeno.Letiště se mělo nacházet na horní plošině, kde je dnes pole. Podzemí je tvořeno dvojicí dlouhých chodeb a čtveřicí příčných spojovacích chodeb. Jedna chodba přechází v závěru v úklonnou jámu ústící na povrch uvažované letištní plochy. Část chodeb je zajištěna na stěnách obetonováním. Přední chodba se vstupem pevnostního typu, byla pravděpodobně hlavní, druhá vjezdová, její čelo se nedochovalo. Několik metrů za vstupem je v obou chodbách dochována v rozšířeném profilu betonová protivýbuchová hráz, v druhé chodbě není až tak masivní, jelikož se v ní nachází průjezd, stejná průjezdná hráz se nachází i dále v chodbě. Celková delka podzemí je 400m. Vytěžený materiál byl navážen do půlkruhu v prostoru před chodby a sloužil jako protitlaková ochrana. Později se podzemí využívalo jako sklad chemického odpadu (kovové barely s betonem s čímsi uvnitř a unikaly z toho rtuťové výpary).
120 fotek, 24.9.2017, 724 zobrazení, 1 komentář | architektura, dokumenty, koníčky, kultura, práce
Za velice nepříznivého počasí se dnes uskutečnil historicky první CITO event v CHKO Brdy, při kterém jsme uklidili některé frekventované Brdské cesty a bunkry na Jordánu. Především diamantový příkop na ''Benešáku''. Vyrazili jsme ze dvou stran Brd. Jedna trasa byla z Dolní Kvaně a druhá z Obecnice.
Počasí: +10°C, zataženo, místy přeháňky a déšť, mírný vítr.
Dnes jsem dosáhl sledovanosti z 91 států a to je co říct. (:-))
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
https://photos.google.com/share/AF1QipOHeYXwsysdM-v4qOCevfR_g67g8pOVS9nJLwJ03jd2uelV4H4NiuBoMTK89NW_gA?key=ZmlLVFhLdmVZMENsSThSd1dYajNiTmd4QlhoMDFR
http://www.pribram.cz/clanek/nelovili-v-brdech-kesky-ale-sbirali-odpadky/8403/
http://pribramsky.denik.cz/zpravy_region/padesatka-lidi-prisla-uklizet-do-brd-20170925.html
76 fotek, 30.12.2017, 704 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, dokumenty, koníčky, práce
Nacistická podzemní továrna Skodawerke - Částečně dochované podzemní části továrny Skodawerke na výrobu částí a opravu stíhače tanků Jagdzpanzer, tanky se zde ovšem nekompletovaly. Továrna byla přesunuta z Königgrätzu - Hradce Králové pod krycím jménem Siedlung Waldheim. Račice nad Trotinou byly příkladem ubytovny pro dělníky nikoli průmyslové, ale stavební. Jejich úkolem byla práce pro firmu Konstruktiva fungující v rámci Organisation Todt ( tuto skutečnost dokazovala rukávová páska na oděvech pracovníků ) na stavbě továrny koncernu AG Vormals Skodawerke na výrobu motorů pro tanky nedaleko obce Račice. Stavba započala v roce 1943. Jako dělníci byli ve velkém počtu nasazeni učitelé a od září 1944 také studenti z uzavřených středních škol. Stavbu řídili němečtí stavitelé arch. Meretlich a Poglitsch. Jako ubytovna sloužily dřevěné montované baráky, u nichž zpočátku nebylo vybudováno ani sociální zařízení a dělníci záležitosti osobní potřeby vykonávali v lese. Teprve po jeho kompletním znečištění došlo na vybudování primitivních, ,,švejkovských“ latrín. Od pracoviště byl lágr vzdálen cca 30 min jízdy vlakem, ze stanice Račice se ještě docházelo cca 1 km na staveniště. Továrna se rozšiřovala a vyráběla až do dubna 1945, kdy byla výroba ukončena a němci továrna poničena. Poté zabrala areál Sovětská armáda, poté naše. V podzemí bývalo množství chemického odpadu Čs.lidové armády z 50-tých let. V novodobě rozšířeném areálu nadzemních objektech byl donedávna na ploše 15 000 m2 umístěn Sklad speciálních chemických látek naší armády.
163 fotek, 19.8.2017, 692 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování, koníčky, práce, zábava
Podzemní továrna Richard (přesné nacistické označení je B5-Richard) je soustava tří bývalých hlubinných vápencových lomů (označovaných jako Richard I., Richard II. a Richard III.) u Litoměřic nacházející se pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří, kterou nacisté za druhé světové války přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro zbrojní výrobu. Jedná se o prostorově rozsáhlý komplex podzemních prostor v celkové délce (která je ale odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů. Jedná se o největší podzemní továrnu z dob druhé světové války na českém území. S výstavbou továrny začali nacisté již v polovině roku 1944 a plánované ukončení její stavby bylo stanoveno na srpen 1945. Do práce bylo nasazeno 1200 civilních zaměstnanců včetně lidí tzv. totálně nasazených. Dále zde pracovalo několik tisíc vězňů (asi 4000 denně), a to jak z blízkého koncentračního tábora v Terezíně (asi 4 km jihovýchodně odtud), tak i vězňové z menšího litoměřického koncentračního tábora, pobočky Koncentračního tábora Flossenbürg. O tom, že se jednalo o velmi rozsáhlou a pro Třetí říši důležitou stavbu, svědčí i to, že stavba měla vlastní průmyslový vodovod natažený až z řeky Labe, vlastní plynovou přípojku, dále dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště na normální rozchod a řadu dalších pomocných provozů a technických zařízení v podzemí i na povrchu. Do práce byla zapojena řada stavebních a důlních strojů a mnoho jiných specializovaných mechanismů. Řízením stavby a celkovým dozorem nad všemi pracovníky byla pověřena ozbrojená nacistická organizace SS. Poslední stavební práce probíhaly ještě dne 4. května 1945. Již na podzim 1944 začaly podzemní výrobní haly sloužit svému účelu, začaly se zde vyrábět součásti spalovacích motorů pro tanky a stíhače tanků. Koncem války sem byla přesunuta i část výroby elektronek, v komplexu Richard II. měla být zahájena výroba materiálu pro další elektrotechnickou výrobu. Nacisté dále plánovali do komplexu Richard III. přesunout část výroby paliva pro nejmodernější proudové stíhačky Messerschmitt Me 262. O výrobě paliva pro rakety se dlouho spekulovalo a tato teorie nebyla nikdy plně potvrzena, nicméně elektronky měly téměř jistě sloužit především pro hromadnou výrobu naváděcích a radiolokačních systémů, které se užívají především v letectví. Dne 5. května 1945 byli vězňové místního koncentračního tábora propuštěni na svobodu (byl to prý jediný koncentrační tábor, který nebyl osvobozen, ale byl údajně dobrovolně rozpuštěn samotnými nacisty), nicméně i zde vládl velký chaos, zmatek i nervozita způsobená blížícím se koncem války. Dne 7. května 1945 se nacisté pokusili na poslední chvíli celý komplex Richard vyhodit do povětří, a to pomocí prý až 4 kilometry dlouhého elektrického vedení, které snad sahalo až někam k Terezínské křižovatce. Dodnes nebylo zcela věrohodně vysvětleno proč výbuch vůbec nenastal. Elektrické vedení snad na poslední chvíli přesekl jeden z polských dělníků. Litoměřice včetně stavby a továrny Richard byly osvobozeny Rudou armádou dne 7. května 1945. O poválečném hledání továrny Richard byla napsána dokonce celá kniha, jejíž autorkou byla tehdejší zpravodajská důstojnice Rudé armády Marie Alexandrovna Fortusová. Její líčení hledání továrny Richard není mnohými badateli považováno za zcela věrohodné. Snad nejpozoruhodnější stať v knize tvoří popis vnitřku podzemní továrny. Po válce sice o podzemní prostory projevilo zájem hned několik místních podniků a institucí, z nichž nejvýznamnější byl Památník Terezín, nicméně k sanaci prostorů a jejich dalšímu využití už nikdy pořádně nedošlo. V současné době je v Richardu II. a v několika málo chodbách Richardu I. umístěno úložiště nízko a středněaktivních odpadů (kupř. zdravotnický materiál), převážná většina ostatních štol v části Richard I. a III. nezvratně chátrá a postupně se hroutí. Z tohoto důvodu není objekt od roku 2002 pro veřejnost nijak přístupný. Od roku 2009 litoměřická radnice vede kroky k tomu, aby mohla být podzemní továrna zpřístupněna, avšak projekt brzdí nedostatek financí. Bezpečné zpřístupnění by nejen bylo velmi nákladné, ale vedlo by i ke zničení charakteru podzemního prostoru. V současné době podzemí spěje k zániku a jeho oficiálnímu zavalení.
23 fotek, 31.12.2017, 644 zobrazení, 1 komentář | architektura, dokumenty, koníčky, kultura, práce
Během průzkumu Mariánské skály jsme objevili zřejmě součást velkého protiatomového krytu pod námi asi nouzový východ z bunkru.
Za druhé světové války totiž nechali němečtí nacisté uvnitř hory zbudovat atomový kryt a zařízení rozhlasu, které svými hlášeními varovalo o blížících se útocích. Původní systém je i v současnosti základem vysílání veřejného rozhlasu – Studia Sever. Původně je to ale část vyraženého tunelu, který měl propojit centrum se čtvrtí Krásné Březno.
Počasí: +12°C, polojasno, bezvětří.
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
https://www.facebook.com/groups/bunkry.v.cr/
58 fotek, 23.12.2017, 638 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, dokumenty, lidé, práce
Nacistická podzemní továrna Albis - Původně pivovar byl postaven v roce 1858 a veden pod názvem Litoměřická pivovarská společnost u Labského zámku (Leitmeritzer Bierbraugesellschaft zum Elbschloss A.G). Pivovar se specializoval především na tmavá piva, např. 16° special Malzbier, 16° Granator a klasikou byl Litoměřický kozel (Bockbier). Po obsazení pohraničí, se podařilo konkurenčnímu podniku Sudetské pivovarské akciové společností v Ústí n. L. získat celý majetek pivovaru a výroba byla zastavena. V květnu roku 1940 byla uvařena poslední várka „labskozámeckého“ piva a v červnu téhož roku rozprodáno veškeré technologické zařízení pivovaru. Uzavřela se nedlouhá historie výroby piva na návrší nad tokem Labe.
Dne 13.2 .1942, se mění název na Labskozámeckou správní akciovou společnost v Litoměřicích (Elbschloss - verwaltungs A.G. in Leitmeritz). Bylo dohodnuto přestavět pivovar na chladírny a dnem 29.9 .1942 byla založena nová firma s názvem Sudetské chladírny, společnost s r.o. v Litoměřicích (Sudeten Kühlhaus G.m.b.H in Leitmeritz). V nájmu chladíren se pak v 1. podzemním patře, nacházela od konce roku 1940 firma Brode, vyrábějící sladové výtažky, kypící mouku, marmelády aj. (Ernst Brode & co, Kom.Ges.), a po bombardování Berlína v roce 1942, byla do 2. a 3. podzemního patra chladíren, přemístěna výroba dřevěných leteckých vrtulí pod názvem Albis - Werke G.m.b.H Leitmeritz - pobočka berlínské firmy Propeller Schwarz - Gustav Schwarz GmbH, vyrábějící letecké součástky a výzbroj pro válečné účely. Práce na úpravách podzemních prostor (prohlubování a čištění sklepů, bourání příček, dělání betonových základů pro instalaci strojů, vyklízení zednického odpadu,...), zde tehdy prováděli vězni z KT Terezín, tzv. “komando Elbschloss“. Později bylo vytvořeno “komando Albis“, kde se již pracovalo přímo na výrobě vrtulí. Podmínky zde byly velmi špatné, pracovalo se za stálého vhánění těžko dýchatelného suchého vzduchu, ve dne i v noci na dvanáctihodinové směny, téměř bez přestávek. Denní produkce činila 50 - 60 vrtulí. Dne 14.3.1945 zde proběhla poslední směna, výroba byla ukončena a část strojů odvezena. Po osvobození převzali Albis - Werke rusové jako válečnou kořist. Po skončení války byly Sudetské chladírny 24. 5. 1945 převzaty do národní správy a to pod názvem Labskozámecké podniky Litoměřice, ze kterých se utvořil národní podnik Litoměřické mrazírny. Podnik fungoval do roku 1996, kdy byl privatizován a nadále různými firmami využíván ke komerčním účelům. V roce 2005 začala likvidace objektu.
O rok později byla podzemní část zasažena požárem. V současnosti budovy chátrají a čelí nájezdům sběračů kovů; na povrch navíc také prosakují informace o záměru investorů vybudovat zde nákupní centrum – tedy žádná pozitivní budoucnost pro tuto jinak skvostnou dominantu Litoměřic. ( zdroj: M. a P. Němcovi (albis-werke-2007.mysteria.cz))