Díky pracovní cestě na 9th World Conference on Psychology, Counselling and Guidance jsem zavítal do západního Turecka, do města Kuşadası ležícího na břehu Egejského moře. V okolí se pak nachází řada krásných a zajímavých míst, které jsem měl možnost ve volnu navštívit. Jedná se o románské město město Ephesus, malebná vesnice Şirince, unikátem pak byly travertinové terasy v Pamukkale.

Výlety po ostrově: Megalo Kazaviti, Theologos, Panagia, Limenas

Prezidentský vlak zavítal i k nám do Lužné - jedná se o složení 3 provozních salonních vozů - z celkového počtu 5 kusů zachovalých - nejstarším je Aza 1 - 0086 z roku 1909 - vyroben byl pro Františka Ferdinanda d´Este - který sloužil po vzniku republiky i TG Masarykovi - druhým saloonem je Aza 1 - 0080 z roku 1930 - tento byl vyroben přímo pro T.G.Masaryka - třetím salonním vozem je nejmladší vyroben byl v Bautzenu v NDR v roce 1968 - čtvrtým vozem je tzv "panceřák" vyrobený v roce 1930 - až na ten nejmladší vůz - byly všechny zbývalé vozy vyrobeny u barona Ringhoffera na Smíchově - do počtu 5 ks salonných vozů chybí 2ks - prvním je tzv "Císařská jídelna" teto vůz je nepojízdný a je vystaven v budově NTM v Praze a poslední vůz je bývalý vůz pro barona Rotschilda který po vzniku republiky byl přiřazen vzniklé ČSR a je dnes k vidění v depozitáři NTM v Chomutově - oba dva tyto nepojízdné salóny byly vyrobeny u Righofferů na Smíchově - to je tak asi vše :D
Foceno 16.8.2018

Několik fotek z výletu vlakem do Kroměříže s využitím ČD jízdenky na léto v srpnu 2018.

Několik fotek z výletu vlakem do Břeclavi s využitím ČD jízdenky na léto v srpnu 2018.

Několik fotek z výletu vlakem do Luhačovic s využitím ČD jízdenky na léto v srpnu 2018.

Několik fotek z výletu vlakem do Ostravy s využitím ČD jízdenky na léto v srpnu 2018.

Několik fotek z Olomouce, z odjezdů a návratů z cest za krásami ČR s ČD s využitím jízdenky na léto v srpnu 2018.

Několik fotek z Kolína, z odjezdu a návratu z cest za krásami ČR s ČD s využitím jízdenky na léto v srpnu 2018.

Několik fotek z Litoměřic, z odjezdu a návratu z cest za krásami ČR s ČD s využitím jízdenky na léto v srpnu 2018.

I když jsem byla v Krušných horách týden, tak na samotné hory jsem měla nakonec jen dny tři. Když jste v nějakém kraji poprvé, tak byste nejraději viděli vše. To ale nejde. Já jsem si přála hlavně načerpat atmosféru těchto hor, zažít jejich krajinu, náladu. To vše si dalo splnit i v bezprostředním okolí Horní Blatné, kde jsem byla ubytovaná. A tak mně vlastně bylo jedno, že toho tolik z Krušných hor neuvidím. Nelze ale navštívit nějaké české pohoří poprvé a nebýt na jeho nejvyšší hoře, a tak jsem vyrazila na Klínovec, i když to asi není nejkrásnější hora těchto hor. Na mě je na jejím vrcholu moc staveb, moc asfaltu ... Proto jsem se tak prošla i Božídarským rašeliništěm a z Klínovce vyrazila do Jáchymova přes Hadí horu, která mi nabídla to, co Klínovec ne - ničím nesvázanou přírodu, klid.

Tímto albem se vracím k nádhernému večeru na závěr letošního června, kdy jsem zažila krásný západ slunce na okraji slunečnicového pole pod Kunětickou horou, u obce Kunětice na Pardubicku.

Horní Blatná (okr. Karlovy Vary) je městečko v centrální části Krušných hor, v průměrné nadmořské výšce 888 m, nedaleko (asi 5 km) česko-německé státní hranice.

Vznikla jako jako saské horní město v roce 1532 za účelem těžby cínu a později i železné rudy (v r. 1544) ve svém okolí, kdy prvními osadníky byli horníci se Schneebergu. V roce 1547 se stala součástí Čech a o rok později královským horním městem. Počátkem 17. století se v okolí Horní Blatné těžily též kobaltové rudy a stříbro. Na začátku 19. století docházelo k postupnému rušení dolů a v roce 1850 nastal definitivní zánik dolování. V Horní Blatné byla v té době sklárna na výrobu kobaltového skla. Lidé se živili krajkářstvím, výrobou pocínovaných lžic, rukavičkářstvím ad. Na počátku 20. století ve městě fungovala dokonce střední škola paličkování. Začátek 20. století je v Horní Blatné spojen s těžbou rašeliny, rozvojem zimních sportů a turistiky. V roce 1913 byla na Blatenském vrchu postavena rozhledna s turistickou chatou. Na rozvoj turistického ruchu v kraji měla také vliv výstavba železnice, kdy byla dne 28. 11.1898 uvedena do provozu její první etapa z Nejdku do Horní Blatné a hned v následujícím roce do Johanngeorgenstadtu. Do konce 2. světové války žili ve městě převážně Němci, třeba v roce 1930 měla Horní Blatná 2 304 obyvatel a z toho bylo 2 228 Němců. Vše však změnil poválečný odsun. I když ještě v padesátých letech žilo v Blatné víc jak tisíc obyvatel, jejich počet v dalších letech rapidně klesal. K 1. lednu 2018 měla Horní Blatná 420 obyvatel.

Centrum tohoto horského městečka je chráněno jako městská památková rezervace. Ta patří k NEJZACHOVALEJŠÍM RENESANČNÍM CELKŮM v ČR. Několik krásných měšťanských domů (nejstarší z nich s pozdně-gotickým jádrem, převážně však barokní nebo zbarokizované), převážně v přízemí zděných a v patře hrázděných, doplňuje renesanční kostel sv. Vavřince, který byl postaven v letech 1593 až 1594 na čtvercovém náměstí Sv. Vavřince a jehož nynější pozdně barokní podoba pochází z roku 1754. Tomuto kostelu předcházel dřevěný kostel, který se zřítil poddolováním štolou svatého Ducha v roce 1542. K dalším zajímavým památkám města patří pozdně barokní hřbitovní kaple sv. Kříže z 18. století, pozdně barokní kaplička sv. Anny, chátrající evangelický kostel z přelomu 19. a 20. století či sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého na náměstí Sv. Vavřince. V blízkosti sloupu a kostela sv. Vavřince stojí pískovcová kašna a meteorologická skříňka. V krásném památkově chráněném měšťanském domě s hrázděným patrem z poloviny 18. století nedaleko náměstí sídlí muzeum, jehož expozice je zaměřena na historii města, těžbu a zpracování cínu ve městě a okolí.

Zajímavou technickou památkou je 13 km dlouhý BLATENSKÝ PŘÍKOP, který vede okrajem města a napojuje se zde na Blatenský potok. Byl vybudován nákladem blatenských těžebních společností mezi léty 1540 až 1544 stavitelem Štěpánem Lenkem za účelem přívodu dostatku vody do blatenských horních revírů. Blatenský příkop odvádí vodu z rašelinišť a z říčky Černé v blízkosti Božího Daru důmyslným systémem mírného samospádu po vrstevnicích. Podél Blatenského příkopu je z pravé strany vybudována ochranná zemní hrázka s obslužnou cestou v koruně hrázky. Cesta sloužící správci pro kontrolní prohlídky a údržbu díla je využita i pro částečně dokončenou naučnou stezku Blatenského příkopu, která spojuje dvě zajímavá místa Krušných hor - národní přírodní rezervaci Božídarská rašeliniště a památky na těžbu rud u Horní Blatné.

Hlavním cínovým dolem na nad městem se tyčícím Blatenském vrchu (1 043 m n. m.) byl Wolfgang, který byl v provozu už v roce 1532 a byl jedním z největších dolů v Hornoblatenském revíru. Dosáhl hloubky až 85 m, což byl na tu dobu značný rozměr. V jeho místě jsou dnes tzv. VLČÍ a LEDOVÉ JÁMY, které vznikly kombinací povrchového a hlubinného dobývání greisenových žil Wolfgang a Jiří. LEDOVÁ JÁMA je až 15 m hluboká a velmi úzká propadlina, vytvořená těžbou cínové rudy. Jedná se o pozůstatek dolu Jiří, dnes z části zasypaného kameny uvolněnými ze stěn. Podle historických pramenů důl dosahoval hloubky až 50 m. Vzhledem k profilu této průrvy se zde vytváří teplotní režim s velmi nepatrným oběhem vzduchu, takže i v letním období se v Ledové jámě uchovává tzv. jeskynní led. Staré zprávy zaznamenávají, že zde bylo vytěženo 6 fůr ledu pro ošetření vojáků raněných za bitvy národů u Lipska roku 1813. Ledová jáma je zákonem chráněná jako přírodní památka. VLČÍ JÁMA je lokalita nazvaná podle původního jména dolu Wolfgang. Tato propadlina ukazuje zbytky starých zřícených chodeb a komor. Je přes 120 m dlouhá, široká asi 14 m a hluboká až 25 m.

K dalším památkám na těžbu cínu v okolí Horní Blatné patří pinka cínového dolu Zuzana mezi Blatenským vrchem a zaniklou obcí Háje, rýžovnické sejpy při Kozím potoce směrem na obec Potůčky, propadliny cínových komor dolu Vavřinec na Blatenském vrchu.

Za výhledy lze vyrazit na ROZHLEDNU NA BLATENSKÉM VRCHU (1 043 m n. m.). Ta je tak nejmladší ze čveřice rozhleden české části centrálních Krušných hor (Klínovec, Plešivec, Tisovský vrch, Blatenský vrch). O její vznik se zasloužil Spolek pro zimní sporty z Horní Blatné, který chtěl poblíž města vybudovat turistické a lyžařské středisko. Stavba podle projektu chebského architekta Karla Matusche byla zahájena v roce 1912. Ještě před zahájením zimní sezóny byl 5. července následujícího roku horský hotel s restaurací a vyhlídkovou věží slavnostně otevřen. Rozhledna byla pojmenována Zitina vyhlídka na počest arcivévodkyně a budoucí poslední rakouské císařovny Zity Bourbonsko-Parmské. Horský hotel byl velmi oblíben a v roce 1927 byl rozšířen o přístavbu sálu. Po druhé světové válce byl objekt obsazen pohraničním vojskem a zcela zchátral. Hotel s restaurací musel být stržen a zůstala pouze samostatně stojící kamenná rozhledna, memento a vzpomínka na staré časy. Jednadvacet metrů vysoká vyhlídková věž je postavena z kamene a dřeva. Odměnou za výstup po 85 schodech je kruhový výhled na nejvyšší vrcholy Krušných hor - Klínovec (s rozhlednou a televizním vysílačem), Fichtelberg, Božídarský Špičák a také na Plešivec a Tisovský vrch (oba s rozhlednami).

Zajímavým cílem mimo turistické značky jsou pověstmi opředené skály NA STRAŠIDLECH/JINDŘIŠSKÉ SKÁLY - Heinrichstein (913 m n. m.), které též nabízejí částečné výhledy na krajinu Krušných hor. Jedná se o dva související, typicky krušnohorské, rozsáhlé skalní výstupy s balvanitými sutěmi. Skály jsou tvořeny prvohorními horninami, formovanými ve čtvrtohorních meziledových dobách mrazovým zvětráváním. Tvoří tzv. mrazové sruby a skalní hradby, výška skalních stěn dosahuje až přes 20 m. V současnosti jsou skály oblíbeným turistickým cílem a mimořadně působivým krajinným prvkem s vysokou estetickou hodnotou.

S levnými letenky na Mallorcu se roztrhl pytel a tak sem neváhal a zakoupil je na první červencový víkend s odletem z Vídně. Měli jsme rezervované auto a tak jsme si jej šli hned po přistání vyzvednout. Naše první kroky vedly na pláž "Platja d'es Dolç" kde nás ovšem překvapilo dost lidí a tak jsme jen dali jedno malé pifko a pokračovali po pobřeží na o kousek vzdálenější pláž. Zde už bylo lidí znatelně méně, ale za cenu, že na pláži nebyly uklizeny suché řasy. Později jsme vyrazili do městečka Cala Rajada, kde jsme měli první ubytování. Večer jsme se vydali na nejvýchodnější cíp celého ostrova k majáku "Far de Capdepera".
Ráno jsme bohatě posnídali a vyjeli na pláž "Cala es Matzocs". Ve vesnici Cala Mesquida jsme zaparkovali pěkně ve stínu stromů a zakoupili slunečník. Před vydáním se na cestu jsme se posilnili pivečkem a pár jahodovými daiquiry v restauraci s příhodným jménem La Terrazza. Cesta měla vést přes tři další pláže a tak se přihodilo, že jsme na původně vybranou nedorazili a uvelebili se hned na první Cala Torta. Z pláže jsme se v podvečer odebrali a jeli do další ubykace, do klášteru Lluc v horách, které nabízelo ideální výchozí místo na další místa, které jsme chtěli navštívit.
Dostali jsme bohužel pokoj kde nefungovala plotna, přišel údržbář, ale řekl, že to bude na dýl a musíme si vyměnit pokoj. Po přestěhování a usmažení vajíček na snídani jsme šli obhlédnout přilehlou botanickou zahradu ve které se nacházel bazén. Osvěžili jsme se a po chvíly pokračovali v putování. Další zastávkou dnešního dne bylo horské jezero Cuber, že zde je zakázané koupání jsme se dozvěděli až z cedulí u jezera. Obešli jsme ho a opět usedli do našeho vozítka směrem k údajně nejkrásnější vesničce celého ostrova do Fornalutxu. Uličky byly úzké, domy z kamene a celé to působilo opravdu úžasně malebně. Poobědvali jsme, já si dal steak ze svíčkové a když mi ho donesli tak sem zůstal zírat s otevřenou hubou, ten měl snad půl kila. Jenže já jsem kluk statečný a s chutí sem se do něj pustil a nakonec ho přemohl. Na večer jsme popojeli k severovýchodnímu poloostrovu Formentor, aby jsme si zde vychutnali západ slunce, seděli jsme na útesu trčího z moře a kochali se, byla to dechberoucí podívaná. K večeři jsme si dali pár huhukoktejlů na pokoji v klášteře.
Další den hned po odjezdu z pokoje nás čekalo nemilé překvapení, přejel jsem malý vrut, který nám způsobil průraz pneu. Na asistenční linku jsme se nedovolali a pomale nám měl jet autobus ze stanice Escorca do vesničky Sa Calobra. Tak jsme zde nechali auto s tím, že to budem řešit až po výletě. Autobusák příkré serpentiny zvádal s velkým respektem, místy projížděl snad na milimetry přesně. Na pláž se dalo dostat jen pěšími tunely ve skalách. Věřím, že zde za dob dávno minulých měli piráti svoje skrýše. Plán byl, že se soutěskou Torrent de Pareis vydáme zpět k autu. Všude jsme četli, že bez horolezeckého vybavení se sem nemá cenu ani vydávat, avšak v pár cestopisech jsem četl, že se to dá. Po pár překonaných překážkách ve formě skal, popadaných velkých kamenech atd. jsme narazili na jeden, který byl přes jezírko a strašně kluzký a vysoký. Museli jsme se otočit a utíkat zpět. Poslední autobus nahoru k autu jel ve tři hodiny. Ujel nám, ale naštěstí jsme se téměř hned domluvili s postaršími angličany, že nás vezmou nahoru, kde nás čekalo auto s proraženou pneumatikou. Ještě nebyla vůbec vyfouklá tak jsme dojeli až ke klášteru, zavolali asistenci, která přislíbila, že do půl hodiny je u nás jejich vozidlo. Čekání jsme si zkrátili malým pifkem, auto dojelo za cca 40 min a za dalších cca 20 min měl postarší pán kolo vyměněno. Večer jsme vyrazili opět pozorovat západ slunce. Tentokrát na vyhlídku Mirador d'es Colomer, kde ovšem bylo příliš lidí. Všiml jsem si, že odtud vede cesta výš a nahoře, že je nějáká zřícenina. Byla tam a jmenuje se Talaia d'Albercutx odkud byl překrásný výhled na všechny strany. Vylézt sem byl výborný nápad a ty rozhledy za to rozhodně stojí.
Další den jsme si vyčlenili na průzkum kláštera. Když už tu bydlíme tak bysme si jej měli projít. Ani nás nenapadlo co vše se nachází za zády hotelu. Navštívili jsme i galerii a muzeum v nejvyšším patře kláštera. Byly zde vysteveny mimojiné opravdu nádherné obrazy. Po prohlídce jsme odfičeli do posledního ubytování, které jsme si na poslední noc dali all inclusive. Hned po příjezdu nás ani neubytovali a poslali na oběd, že formality vyřídíme až po obědě. Velice milé přivítání. Pak už jsme si užívali všech možných lahůdek, drinků a služeb hotelu.
Poprvé tuhle dovolenou jsme si přivstali a šli čekat na východ slunce. Město bylo po ránu jak město duchů, nikde nikdo, bylo to tak klidné až skoro strašidelné. Po celodenním využívání služeb hotelu jsme ještě zavítali na 2 km dlouhou údajně jednu z nejhezčích pláží Mallorky a to na Es Trenc. Byla pěkná, ale lidí zde bylo taky dost. Pak už jen celý od písku jsme vrátili auto v půjčovně a odletěli do Vídně. Kvůli spoždění letadla nám ujel poslední bus do Brna a tak jsme museli přečkat noc na letišti a odjet domů až prvním ranním...

je to samá prolézačka a vylézačka :D...ale je odtud krásný výhled do daleka